Vnitřní tvrz

Skvělá kniha a hutný úvod k hovorům Marka Aurelia. Knihu bych rozdělil na dvě části; první jsou "vnější kapitoly", což jsou kapitoly I. až II. (III.) a pak poslední dvě IX. a X. , ty jsou srozumitelnější a řekl bych otevřenější nebo snad vstřícnější pro jakéhokoliv čtenáře, ty bych doporučil k opakovanému čtení. Pak jsou tady ale "vnitřní kapitoly" (III.) IV. až VIII., které se zaobírají spíše stoicismem jako filosofickým směrem se všemi těmi logickými úskalími, což sebou nutně nese takové to filosofické zabřednutí do různých spekulací o dobru, o zlu, o dobrém člověku atd. Tady mě to moc nebavilo a přiznávám notně jsem přeskakoval. Navíc zde Marka až tolik není a je to spíš o tom stoickém backgroundu a je tu hodně Epiktéta a moralizování. I tak ale skvělá kniha, kterou rozhodně doporučuji. Napsaná je neskutečně lehce a to i v těch "těžších" kapitolách. Závěrem osobní postřeh. Marek byl asi dost komplikovaná osobnost, na jedné straně chtěl od lidí možná trochu moc, až moc kladl na sebe a na ostatní ten stoický morální metr. Dnes ho považujeme za jednoho z nejlepších císařů, ale ve své době nebyl moc oblíben a byl považován za poněkud těžkopádného a obecně za nepřítele zábav a her. Marek čím byl starší, tím méně chtěl vládnout, což mělo asi za následek i několik přehmatů na těch nejvyšších postech, včetně designování svého syna Commoda za svého nástupce. Filosof na trůně, skvělý spisovatel a myslitel, uzavírající se stále více před světem do té své vnitřní tvrze, kde mohl být jedině svobodný. Marek tak rozuměl (jako v té době asi málokdo), co se děje v jeho nitru a jeho zápisky tak mají univerzální platnost, ale o to méně rozuměl tomu, co se děje kolem něj a lidem ve svém okolí. Vidím tak (po dočtení Hadota) Marka v jeho posledních letech, jako poněkud zklamaného a melancholické císaře, který se utíká do své vnitřní tvrzi před neutěšenou realitou.