Vnitřní mlčení

"Při meditaci vím, že svou existenci nemusím ospravedlňovat, zdůvodňovat, hájit, prosazovat ani potvrzovat. V mlčící meditaci zakouším, že si mohu dovolit být. Je dobré být. Je úžasné být. Zcela přijmout své bytí. Bůh mě posílá, abych s potěšením byl. V Něm mohu prostě být. Nadechuji se a jsem. Vydechuji a přijímám své bytí." Srozumitelně podaný úvod do meditace, který stojí dobře stabilizován mezi křesťanským pojetím (ponoření a usebrání jako způsob hledání Krista v sobě) a obecně terapeutickým přístupem. Je to patrné na sympaticky otevřené práci se zdroji, vedle Terezie z Ávily a Alžběty od Trojice bratr David do svého vyprávění přirozeně integruje "cizí" východní tradice. A ukazuje se, že cesta zenu a cesta křesťanské modlitby sjednocení mají leccos společného (jakkoli se jistě jedná o různé věci). Líbil se mi důraz na vztah těla a ducha/duše při meditaci, nikdy není zbytečné si připomenout, že povznesení k duchovnu neznamená odhození nebo podceňování tělesnosti. Ještě víc se mi líbilo propojení vnitřní poctivosti (nenalhávat si nic o sobě), vnější poctivosti (nenalhávat si nic o světě), křesťanského pohledu (vděčného přijetí života jako daru) a obecně prospěšné redukce vnitřních i vnějších impulsů (méně je někdy více a čím méně se věnujeme blbostem, tím více můžeme plně žít svoji podstatu). Vede to k duchovnímu pokoji, který není slabý, vyprázdněný ani odtržený od světa, ale ve vnitřní svobodě je bdělý vůči všemu, co se nás lidí týká. Hezky to ilustrují slova starce Zosimy z Dostojevského Karamazů: "Láskyplná pokora je strašlivá síla, je ze všech sil největší a nic na světě se jí ani nepodobá." Měl jsem tuhle knihu doma už docela dlouho, dovezla mi ji na jaře přítelkyně právě z pobytu v klášteře, ve kterém autor knihy působí. Nějak jsem ale její čtení pořád odkládal s tím, že nejprve přece musím sám vnitřně dospět, vyzrát a dostatečně zduchovnět, a teprve pak se mohu meditaci účinně věnovat. Byla to mylná úvaha, určitě. Nejen proto, že s tímhle postojem by sebekritický čtenář nezačal s meditací nikdy, ale i proto, že Peroutkova kniha neklade na čtenáře vysoké zkušenostní nároky, ale je šikovným způsobem, jak se o křesťansky orientované meditaci dozvědět to základní - historii, teorii i praktické tipy. Je to prostě dobré vstupní místo pro někoho, kdo s meditací teprve začíná a příliš se ještě neorientuje. "Návrat k sobě znamená též uvědomit si své pocity. Jakmile navážeme spojení s vlastním tělem, můžeme navázat spojení také se svými pocity. Někdy to ovšem mohou být i pocity nepříjemné či trýznivé. Nepotlačujme tyto emoce. Nezasouvejme je do podprahové sféry. Nezbavujme se jich tím, že bychom od nich utíkali například k laciné zábavě, konzumu, k prázdné komunikaci nebo do workoholismu. Ani je ovšem nepovyšujme na vládnoucí koloběh stravujících negativních myšlenek. Spíše na ně klidně pohlédněme, prostým a hlubokým pohledem pochopme, co se v nás děje, vezměme své pocity do náruče svého porozumění a tišme je. Ve vnitřním umlknutí se sjednoťme a ztotožněme s Kristem. Spojujme jeho jméno se svým dechem. Tak obnovíme svou vnitřní svobodu a pokoj."