Vlnožrouti

Jak k tomu přijdu, že to asi měsíc odkládám a pak jsem tu první komentující. Chtěl jsem říci, že příval vodácných povídek od Vánoc je zdolán, už jsem si dal třešničku na dort v podobě Šmídových Proč bychom se netopili a došlo i na zmrzlinu v Hafranově Případu na zlaté horečce. Úplně nejvíc se ale těším, jak pustím knihy do oddílového koloběhu, abych na tu krásu nebyl sám!

95% - Závěrečný díl z léta probíhající vodácké literární soutěže přinesl povídky řady osvědčených autorů z předešlých knih a tentokrát dokonce i několik básní. Vydávat takto jednotně tematicky pojatou sbírku byl skvělý nápad, čte se to opravdu moc pěkně a pro vodáky je to záležitost veskrze příjemná, takové to správné feel-good, jak se dneska říká. Je hodně poznat, že autoři jsou často již léta vypsanými matadory a sázkou na jejich povídky člověk, který se veze na pohodové vodácké vlně (a zas tak moc mu nevadí, že teď už je to na řekách zkrátka jiné, než před pár desítkami let), nemůže šlápnout vedle. Přitom jsou jednotlivé příběhy i dost různorodé a připomínající, že i vodáci jsou lidé s každodenními strastmi i radostmi stejnými, jako má kdokoli jiný. Literární vodák v sobě často kombinuje drsoně ochotného spát ve stanu koupajícím se v bahně a sjet na čemkoli cokoli a poetu obdivujícího vzletnými slovy půvaby českých řek a atmosféry kolem nich. A to je neodolatelné.