Vlčí pouto

Tak si to shrneme: Předvídatelnost: skoro všechny velké zvraty jsem správně tipovala dlouho před jejich odhalením. Worldbuilding: žalostně mělký vzhledem k tomu, kolik zajímavých věcí tenhle svět nabízí. Meryn: čím dál otravnější, slepá k naprosto očividným věcem a místy se chová tak, že jí člověk přestává fandit. Killian: jeho „kitten“ (kotě) mě nutilo k dávivému reflexu. Stark: potenciálně nejzajímavější chlap, kterému autorka věnovala směšně málo prostoru. Originalita: ACOTAR, Fourth Wing a další romantasy tu mávají zpoza každého druhého rohu. A PŘESTO... ... jsem četla jako zběsilá. Knihu jsem prakticky nedokázala odložit, a to je asi největší kompliment, který jí můžu dát.

Na jednej strane je tam dosť veľa klasických debutových prehmatov, na tej druhej zase nie sú až také výrazné. Predpokladám, že hlavne preto, že ide o prácu dvoch autoriek, tak dali dokopy väčšiu dávku sebareflexie. Ich snahu ale výraznejšie kazí hlavne neuveriteľne naivnučká hlavná hrdinka (ktorá je teda prezentovaná ako hrozne drsná bojovníčka, z ktorej sa majú takpovediac osypať aj ostrieľaní bojovníci) a prehnane dlhý text. Pokojne to mohli osekať o dvesto až dvestopäťdesiat strán. Inak je to v zásade takmer až štandardná paranormálka so všetkými klasickými kľúčovými momentmi. Plusové body majú za vlkov (alebo teda zlovlkov, nech už sme teda zdanlivo originálni) a tiež za fakt, že hoci hlavná hrdinka neprekvapivo nadviaže puto s úplne najštýlovejšou zlovlčicou, nejde o výhru v lotérii. Lebo teda ich vzájomné puto stojí za prd a musia na ňom (hlavne hlavná hrdinka) aj pracovať. Čo mi príde dosť sympatické a hlavne realistické. Dokonalé na dôvere založené putá medzi kýmkoľvek nepadajú len tak z neba.