Vlčí kůže

Vlčí kůže jako symbol čistého soužití člověka s přírodou, tak přirozeného, jak to umožňuje jen málo obydlená nekonečná severská krajina na hranici světla a tmy, života a smrti. Za hranicí našeho světa je zde život utvářen právě těmito krásnými a drsnými místy, rozkvétá a mrzne stejně jako kulisy, ve kterých se odehrává. Právě tento svět nám Kerstin Ekman poodhaluje, když nás nechává se s ním seznámit očima civilizované mladičké porodní asistentky, laponského sirotka nebo dítěte z bídy. Smrt vlčice s nenarozenými mláďaty nám může z gauče našich současných domovů připadat nechutná, krutá a nemorální. Je však obrazem skutečného života v dobách a v místech, kde člověk s přírodou splývá v jeden celek.

Kniha z drsného a tak trochu odříznutého kraje na švédsko-norské hranici s nádhernými popisy prostředí a zajímavými vhledy do života lidí. Na začátku knihy přijíždí do tohoto kraje mladá porodní asistentka Hillevi s naprosto jasnou představou, jak tam bude její život vypadat. Za několik měsíců však z těchto představ nezbude vůbec nic a přesto se nedá říci, že by život Hillevi byl nešťastný. I další postavy musejí tvrdě konfrontovat své plány a ideály s realitou a najít v ní svou vlastní cestu. Kniha vyžaduje soustředění, protože využívá střídání vypravěčů a časových rovin. Některé věci jsou pak spíš naznačené, než úplně dovysvětlené, ale to mám radši než polopatické objasňování. Je to jedna z knih, které se dostanou pod kůži, aniž si toho člověk všimne a aniž úplně ví proč.