Vlastní cestou

Seosahm byl nesmírný samorost, pábitel, ztrápená duše i dobrodruh, který za žádnou cenu nehodlal plavat s proudem. Šel si vskutku vlastní cestou - obrazně i skutečně. Rozhodl se v Irsku začátku dvacátého století živit jako překladatel do irštiny, psal a nechtěl skončit v žádném nudném zaměstnání a vést nudný, konvenční život. Vlastní cestou má v podtitulu spojení modernistická autofikce - inu, kdo ví, jak to doopravdy bylo? Snad jen Seosamh sám - možná se skutečně vydával za arabského jasnovidce a možná opravdu přeplul na pramici Irské moře, možná opravdu potkal všechny lidi, o nichž vypráví, dozajista by ale gaelská krutovláda, kterou by v Irsku býval rád zavedl, měla úspěch! Vlastní cestou je kouzelné, nesmírně zábavné, ale i pochmurné, zásluhou Radvana Markuse je vyprávěné tak nádhernou češtinou, že už jen kvůli ní stojí za to si ho přečíst.

Hlavní hrdina je teda pořádný svéráz, tak trochu snílek, tak trochu prášil, zároveň svobodomyslný revolucionář i asociální vandrák, ale hlavně básník a provokatér. Nesnáší nudné lidi a konvence, přitom je dovede pěkně kousavě a trefně komentovat. Pokouší se do současného světa přinést trochu poezie, která mu podle něj chybí („Básnická inspirace přichází jen když je člověku dobře na těle i na duši. Proto je v dnešním světě poezie tak málo. Poezie vyrůstá z člověka jako ze stromu květ, jako krása, z níž uzrávají plody.“) Nad lidstvem na jednu stranu láme hůl a vyjadřuje se až elitářsky, na stranu druhou soucítí s utlačovanými a vyloučenými a básní o slavné minulosti i budoucnosti gaelského národa. Za tím vším jde ale cítit jednak osamělost hrdého syna starobylého jazyka, jehož literaturu už nikdo nechce číst, jednak smutek člověka, který prahne po nedosažitelné svobodě. Jeho vyprávění, mimochodem plné odkazů na gaelský folklor a poezii, je ale nečekaně vtipné a neotřelé, polovina se dá číst i jako cestopis po velšském venkově. Klobouk dolů za skvělý překlad a doslov i díky za hromadu zajímavých vysvětlivek na konci knihy.