Vlak pro děti

Vlak pro děti, neboli kniha, která se mne vůbec nedotkla, ač nabízela téma, kde by se větší emoční prožitek nabízel. Spíše jsem měla dojem jakési synopse, kterou autorka zapomněla rozpracovat. Zkratkovité vyprávění nedovolující vytvořit si vztah k žádné z postav, nebo ji alespoň porozumět.

Skvělé čtení a velké překvapení! Nejprve "historický" šok: vůbec jsem netušila, že poválečná situace v Itálii vypadala takto. A vzápětí se v těchto pro mě neznámých kulisách odehraje dramatický příběh jedné neúplné rodiny. Na jihu matka Antonietta, kterou nedokážu popisovat slovem máma, přestože Amerigo ji má rád a váží si jí. Silné ženy, například Maddalena a Derna; rozhodně k nim ale neřadím Antoniettu, i když mě překvapuje její téměř ateistický život! Zvláštní jižanské přezdívky: Naivka, Křupanka, Psí čumák, Paličák. Kamarád Tommasino, který nakonec nejel na Ischii. A na severu úžasná Rosina rodina, táta Alcide a tři bráchové Rivo, Luzio a Nario. Škola na severu, kde Nobel může vyniknout a kam chodí rád. Zjištění, že ani komunisti nejsou dokonalí, jakkoli se o to snaží. Tommasino a jeho severní rodina, která mu zůstala i po návratu na jih. Dva životy. Nemohla jsem se odtrhnout, prožívala jsem vše špatné i dobré se svými oblíbenými postavami. A už se těším na druhou autorčinu knihu Nejsem jako džbán. "Dopisy nechám tam. Už je nechci číst. Odpověď na ně nemám. Možná je to tak lepší, je lepší, když na mě úplně zapomenou a já na ně a když telátko Amerigo přejmenujou. Co mám s nima ještě společnýho? Klavíry, housle, chlívek, partyzánská Befana, čerstvý těstoviny z mouky a vajec, ředitel Lenin, signály z okna, učitel Ferrari, červený a modrý pero, kabát, červený špendlík na něm, malý a velký písmena mezi řádkama v sešitě. Tohle všechno se nemůže vejít na papír se známkou."

Milá kniha bez větších zvratů, ač to zní jako kycovite označení. Moc hezky se čte i přes smutek, ktery z toho dýchá a v závěru je dominujici.