Vlak do Samarkandu

Tohle pro mě rozhodně nebyl snadný poslech. Autorka se vrací do roku 1923, do období povolžského hladomoru. Sleduje cestu pěti set hladovějících dětí, které se mají dostat do bezpečí. A právě děti jsou tím, co celému příběhu dává ještě větší sílu. Hlad, nemoci, zima, násilí a všudypřítomná smrt se poslouchají opravdu těžce a je potřeba říct, že se nejedná o příběh pro slabší povahy. Na cestě plné beznaděje ale nechybí lidskost, odvaha ani drobné okamžiky naděje. Bylo zajímavé sledovat Dějeva a komisařku Bílou, dva naprosto odlišné lidi, kteří jsou okolnostmi donuceni spoléhat se jeden na druhého. Autorka navíc dokáže děsivé historické události popsat bez zbytečné omáčky kolem, přitom jim ale nechybí emoce ani působivá atmosféra. Velkou pochvalu si zaslouží také Lukáš Hlavica. Jeho přednes mi k příběhu skvěle sedl a pomohl mi udržet pozornost i během téměř dvaceti hodin poslechu. Nicméně si myslím, že některé pasáže mohly být kratší a ocenila bych více prostoru pro komisařku Bílou, shledávám ji jako zajímavou postavu s velkým potenciálem. I přesto vnímám Vlak do Samarkandu jako velmi silný historický příběh, který dokáže přiblížit jednu z nejtemnějších kapitol sovětských dějin a zároveň ukázat, kolik lidskosti může zůstat i tam, kde už skoro žádná není. A pokud máte rádi historické příběhy, které ve vás ještě nějakou dobu zůstanou, tak by vám tento příběh rozhodně neměl uniknout.

Silný příběh o malé skupince lidí, kteří za cenu vlastních životů zkusí nemožné a to dostat 500 dětí, které žijí v hrozných podmínkách v Sovětském svazu do oblastí SSSR, kde je lépe a neřádí tam hladomor. Může čistý altruismus a riskování vlastního života dovést děti do cíle? Na příběhu si opět připomínáme, jak trpěli obyčejní lidé v bývalém SSSR a jak to odskákali zrovna děti.