„Ale chtěl jsem říct tohle: v určitou chvíli se to stane každému – dekonstrukce vlastního já, jak ho známe. Nemusí to být smrt, ale vždy to souvisí s nějakou zkázou. Vidíme to na lidech okolo sebe neustále: rozpadne se ti manželství, spácháš nějaký přečin, který ti zničí život, nastanou zdravotní problémy, někdo tě zradí, stane se ti veřejná ostuda, přijdeš o děti po rozvodu, cokoli. A člověka to strašně rozstřelí, na milión kousků, a vypadá to, že není návratu Je po všem. Ale časem se člověk kousek po kousku zase složí. A jak se poskládá, tak často zjistí, že je z něj úplně jiný člověk, proměněný, úplnější, uvědomělejší, jasněji vykreslený. Myslím, že o tom je život - člověk jistý způsobem umírá a je znovu zrozen.“ Nick Cave byl vždycky můj oblíbenec. Mám rád jeho hudbu, jeho beletrii, jeho způsob přemýšlení. Každé setkání s ním mi přišlo zajímavé. Ale zároveň jsem ho vždy (tedy donedávna) považoval za člověka, který se silně stylizuje, který dbá na svůj mediální obraz alfa samce. Psal vždy hodně osobně, to ano, ale nikdy dříve jsem si nemyslel, že ho poznávám jaký je, když je sám se sebou. Tragická smrt syna Arthura ale starého Nicka spláchla – tento rozsáhlý knižní rozhovor ukazuje člověka, který je ochoten nahlédnout do svého nitra, aniž by o sobě ale přestal přemýšlet a své myšlenky tříbit a precizovat. Pohled do Nickovy vnitřní „krajiny po katastrofě“ pro mě nebyl lákavý z důvodu nějakého bulvárního nahlížení do života celebrity, ale jako uchvacující doklad toho, jak lze skrze utrpení a ztráty duchovně růst! Hlavní tématem série rozhovorů je reakce na ztrátu a osamělost (kromě smrti syna se řeč často točí kolem covidem vynucené izolace). Nick Cave nepopírá smutek ani návaly zoufalství, častěji ale promlouvá o očisťující síle, kterou mu nová situace přinesla. Jako by bylo nutné, aby bylo takhle brutálně otřeseno jeho přesvědčení, že je pánem svého osudu, k tomu, aby si uvědomil, že ho tady něco přesahuje. A jeho setkání s tím přesahujícím je zároveň setkáním s něčím, co člověka přesahuje svojí krásou a láskou. Nick na to vědomě reaguje tím, že se rozhodne mít na téhle kráse světa účast. „Jednou z možností je hledat odpuštění skrze něco, co by se dalo nazvat odčinění vin svým životem to znamená využívat své dary tak, aby to sloužilo k ozdravení světa. (...) Moje tvorba se myslím stala výslovným odmítnutím cynismu a negativity. Na to já prostě nemám čas. Myslím to doslova a z osobní perspektivy. Nemám čas na kritizování ani neustálé láteření. Nemám čas na ten kolotoč věčného obviňování. Přenechávám to ostatním. Nemám na to žaludek ani čas. Život je podle mého názoru příliš krátký na to, aby ho člověk neprožil v úžasu.“ Hodně jsem při čtení myslel na svoji milovanou Etty Hillesum, která v nacistické internaci žila svoji radost, vděčnost a neochotu k nenávisti – myslím, že by si s Nickem rozuměli. :-)Také na Viktora Frankla, který téma nacházení smyslu v utrpení zpracoval vědecky ve své logoterapii. Nick Cave a jeho zpověď je pro mě dalším důkazem, jak je život ve své nepochopitelné složitosti přese všechno přece krásný a jak je křehký a zranitelný člověk všemu navzdory stvořen a povznášen k tomu, aby byl vděčný a šťastný. „Vím, že většinu času jsem šťastný a život je dobrý. Nemyslím to nijak lacině nebo triviálně. Říkám tím, že život je skutečně dobrý. Lidé jsou dobří. Málokdy vidím v lidech zlo – spíš v nich vnímám vrstvy utrpení. Jsem přesvědčený, že při vědomí hloubky své bezmoci a zranitelnosti jsou lidé schopní dělat jak strašlivé, tak úžasné věci. Ve světle tohohle poznání pak nelze než chápat vděčnost jako zcela prostou a zásadní věc. Arthur nám to ukázal – tu nezbytnou naléhavou potřebu milovat život a sebe navzájem, navzdory tomu, jak náhodně krutý dokáže svět být. Láska, coby ten nejdůležitější a nejnesmyslnější počin ze všech, je zodpovědností každého z nás.“

“Naděje je optimismus se zlomeným srdcem.