Vincentův poslední obraz

Krásná kniha, která mne s každou další stránkou dokázala víc a více pochopit Vincentovu duši. Byla plná emocí a to je přesně to, co patří k osobnosti tak složité a geniální... Navíc autorčin sloh je bez nadsázky skvělý. Krátké, chronologicky seřazené kapitoly, nenajdete zbytečně matoucí texty...tak to mám ráda. Vincentův poslední obraz je lahůdka pro každého milovníka umění.

Nevím, jestli mě kdy nějaký malíř, jeho obrazy, život, odkaz, chytly tak, jako u Vincenta van Gogha. Osud tak strhující, vše na hraně, včetně obrazů. Navazuju na své komentáře u skvělé knihy Jiřího Žáka „Já, Vincent“ a u neméně výborného „Deníku v dopisech“, souboru dopisů Vincenta van Gogha bratru Theovi. Obě knihy moc doporučuji. Autorka nám v této knize nastiňuje malířovy poslední dva roky života s koncem, který je lehce alternativní; tahle teorie, že Vincentova smrt mohla proběhnout trochu jinak, než se všichni domnívali, není novinkou, je to reálná možnost, i když těžko kdy bude vypátráno, jak to vlastně ve skutečnosti bylo… Povedený pohled na Vincenta malíře i člověka, hledajícího, vášnivě tvořícího, pochybujícího, osamoceného, toužícího po lásce i uznání, a přesto opětovně opouštěného a nepochopeného. Zvláštní rozervaný člověk, s nímž bylo zřejmě velmi těžké vyjít, o to víc dojímá až nepochopitelně silný vztah s bratrem Theem. Vztah, který vlastně přetrval i po smrti obou bratrů jen pár měsíců po sobě. Theova manželka Johanna se o odkaz a pomalu vzrůstající slávu Vincenta postarala stejně obdivuhodným způsobem, jako dříve její manžel Theo. A malý Vincent van Gogh, synovec malíře, v knize vystupující jako malé uplakané miminko, se stal zakladatelem nadace Vincenta van Gogha a slavného muzea Vincenta van Gogha v Amsterdamu a s tímto muzeem byl spjat až do své smrti v roce 1978. To už se samozřejmě v knize nedočtete, ale četba o Vincentu van Goghovi přinutí vyhledávat nejen obrazy, ale další a další informace, protože vás to neskutečně pohltí. Aspoň mě ano. I za to, že pro mě autorka opětovně zažehla to „Vincentovské nadšení“, dávám pět hvězd. * „Malovat celé hodiny na plném slunci, cítit, jak vedro drtí přírodu, a chvět se podle každého stébla obilí, podle každého závanu větříku. Zrcadlit vesmír na svém plátně a při tom nacházet své vlastní místo v něm. Stát se tepáním rostoucí trávy, vykvétající a zase uvadající květiny, zabydlet se v kadeřích mraků, v bzučení cikád, v záři hvězd, v nekonečném plynutí řeky, v zrající dužině ovoce, v opotřebované kůži bot. V tom všem se mu zjevila velkolepost Božího tvoření a on se snažil stát se jeho součástí.“