Vězeňkyně

Všechno je vlastně výstižně popsáno v komentáři předešlém. Za mne tedy stručně. Začátek byl na mne takový roztahaný, měl jsem problém se začíst. Říkal jsem si, no jo, rozmazlená holčíčka, která, na co si ukázala, to dostala, se asi pak dostane do nějakého vězení, ale asi to nebude tak horký. Velký omyl. To, v čem celá rodina, po neúspěšném převratu žila, byl masakr. Některé části byly velmi silné. Nechápu, jak to zvládli. A jinak také zajímavý náhled na Maroko konce minulého století, neboli na zemi, která je nyní považována za jednu z nejatraktivnějších turistických zemí.

O příběhu jsem se dozvěděla před pár týdny díky článku na "Médiu" a bylo to pro mě něco úplně nového. V době, kdy se její příběh odehrával, jsem se teprve narodila a hrůzyplným příběhům žen z arabského světa se spíše vyhýbám. Tento byl však jiný - nešlo o rozvedenou/zapuzenou/o děti okradenou manželku/sestru... vlivného muže. Šlo o celou rodinu, resp. nevinné děti, které by opravdu neměly nést následky za činy otců. Začala bych tím, že popisy jsou velice realistické a já byla hlavou s Malikou celou dobu v Maroku. První polovina knihy mě tolik nebavila, příliš rozvleklé líčení dětství, krátká epizoda jejího dospívání už byla zajímavější a o to větší byl pak kontrast v pádu na dno. Tady by mě zajímaly více její vnitřní pocity, z opravdu rozmazlené holky, co mohla mít všechno, nuznější než žebračka (hází mi to paralelu s bohatými Židovkami, které se najednou ocitly někde v koncentračním táboře). Ty pocity popisuje rozsáhleji až později během uvěznění. "Na vězení jsem si zvykla lépe a rychleji než moji sourozenci. Nepochybně proto, že jsem si už předtím zvykla být uvězněná. Odjakživa jsem si uměla vymezit své území, zaplnit si čas, uzavřít se do sebe. ... Často jsem se ptala, proč nás Hassan II. odsoudil k tomuto pomalému umírání, místo aby nás hned zabil... Odpůrce se zlomil tím způsobem, že se nechal zmizet, jeho jméno bylo odstraněno... Ale nezabili ho. Jenom se čekalo, až zemře. My jsme sice přežili, ale přitom jsme přešli na druhý břeh. Postupně jsme opustili svět živých a vstoupili do království stínů. ... Ve dne jsem nosila masku, byla jsem ta silná Malika, která má autoritu, ta, která vdechuje druhým život. Jakmile se setmělo, zbavovala jsem se svého krunýře. Ale také jsem byla vystavená svým zlým duchům, svým přízrakům. ... Snažila jsem se zvládat své tělo, vyloučit všechno, co vzbuzuje lidské potřeby, touhu, hlas, zimu, žízeň. Odstranit veškeré vnitřní vzruchy, všechna přání. Umrtvit se. ... Po deseti letech vězení se z nás stali všeho schopní netvoři. Přejít k činu nám bránily jednom naše morální hodnoty. Byli jsme jako narkomani, kteří překročili svoji hranici, a to nás poznamenalo na celý život. Ke konci jsme se chovali jako zvířata v kleci. Byli jsme unavení a zuřiví, agresivní a krutí. Nikdo z nás už nechtěl nic zastírat. Už jsme nevěřili ničemu. ... Za to, že jsem vydrželi v tak dramatických podmínkách tak dlouho, jsme vděčili tomu, že jsme byli pohromadě a měli se rádi. I když jsme žili odděleně, tvořili jsme jeden celek, navzájem se podporovali a dodávali si odvahy. Představovali jsme sílu, a tu nám nic, žádná věc ani člověk, nemohlo vzít. Když jeden z nás selhal, vždycky se našel někdo, kdo ho rozesmál nebo připomněl slova slepého věštce: stane se zázrak, velký zázrak. ... Když vcházíme do jedné kavárny, zakopnu o schod a klopýtnu. Už se ani neumím pohybovat. Ostatně neumím už vůbec nic. Řekněte mi, jak se správně chodí?... Dvacet let nelze vymazat během pěti minut. ... Musím se všechno učit znovu. Po celá léta jsem byla prvkem času, integrovala jsem se do něho do té míry, že už teď nevím, jak si ho uspořádat. Hodina může trvat dny nebo minuty. Obtížně chápu čas druhých lidí, jejich rychlost nebo pomalost, to, že trvají na rozvržení času. Znovuzrození je divný pocit." s. 65, 180, 181, 183, 185, 187, 294, 297