Vespertina Temná kněžka

Moc se mi to líbilo! Od autorky jsem nejdříve četla Kouzla rodu Thornů - na základě toho jsem sáhla po Vespertině. Kouzla byla fajn, ale Vespertina se mi líbila více. Možná to bylo i tím, že chyběla běžná romantická linka. Místo toho sledujeme neotřelé sbližování s přízrakem, které mne bavilo a předpokládám, že se bude vyvíjet i v dalších dílech (budeme-li mít to štěstí, že vzniknou a vyjdou u nás).

Takto si představuji pořádně nadupanou, nepřekombinovanou, klišé prostou young adult fantasy. Hrdinka z jeptiškého řádu vymítajícího duchy je sympatická asociálka. Přízrak, který je s ní v neustále interakci je vtipně cynický. Jejich dialogy jsou hlavní perlou knížky a já se u nich taaak nasmála. Super kousek. Jako jo, něco bylo až moc polopatické a pak opakující se. A sem tam mi unikala motivace postav a jednání postrádalo kapku logiku. Ale to je fuk. Solidní husí kůži jsem měla aspoň u třech pasáží. Svižné to bylo, prosté kýčovité romanťárny a ten konec?!! Tomu říkám perfektní navnadění na další díl a úplně mnou clomala touha po plném hodnocení. Jediný důvod proč nedávám pět hvězd, je to, že má holka smůlu a četla jsem ji krátce po Jménu větru. A to je prostě...Kvothe no...Asi dlouho zas nedám kde jaké fantasy 5 hvězd.

Kouzla rodu Thornů totálně miluju, tahle knížka má dokonce i nálepku #HumbookTip, takže na Vespertinu jsem se těšila neskutečně moc. Tentokrát jde o první díl série, což je podle mě docela škoda, standalony Rogersonová umí a tohle je tím pádem pomalejší. Ale celý ten motiv, zápletka a dialogy vééélký dobrý, tak se budu soustředit na to pozitivní Artemisia vyrůstá v klášteře a chce se stát šedou sestrou, které očišťují mrtvé, aby jejich duše nepovstaly a nestaly se nebezpečnými. Společnost mrtvých jí vůbec nevadí, živí ji totiž akorát pomlouvají a litují za její zjizvené ruce. Když klášter napadne horda duchy posedlých vojáků, Artemisia je porazí pomocí revenanta, který byl dosud bezpečně svázaný se svatou relikvií. No a teď už není, teď posedl Artemisii. Jak už je u Rogersonové zvykem, absolutní strop je to, jak je vymyšlený celý ten svět. Třeba kdo se po smrti stane jak nebezpečným duchem (jinak je to u lidí, kteří se utopí, zemřou na nějakou nemoc nebo jsou zavražděni). A druhá pecka věc je Artemisia a její revenant, dialogy mezi nimi a to, jak se postupně formuje jejich spojenectví. Ti dva spolu neustále soupeří a kontrolu, hádají se, řeší, jak přežijí, revenant jí spoustu věcí učí a též jí mnohé tají. Dost mě bavilo, jak je sarkastický, povýšený, prostě tisíce let existující bytost, kterou lidi otravují. A pak je v knize i spousta drobností, co mě bavily, třeba Artemisin bílý havran nebo celá ta inspirace Johankou z Arku.

Nejraději čtu o netypických hlavních postavách, právě proto jsem si oblíbila hlavní hrdinku Artemisii, která narazí na Přízrak, který je protivný až nesnesitelný, přesto sympatický a sarkasticky vtipný... Můžete si oblibit až zamilovat něco/ někoho takového???... ,,Jeptiško!" ... Ale to už jsem odjížděla pryč.. Snad přivane vítr další pokračování :)