Vesmírná pavučina

Autor perfektně a bez zbytečných konstrukcí shrnuje to nejdůležitější z učení Toltéků. Své zkušenosti popisuje velmi sugestivně a přesto mnohem srozumitelněji než Castaneda. Podává věci tak, jak jsou, nehraje si na přehnané duchovno. Kniha, ke které se budu vracet.

Autor, jehož Carlos Castaneda poslal na základě obdržených znamení do učení k jiné linii mexických čarodějů než byla ta, k níž sám náležel, a jehož pověřil zveřejněním konceptu tříbodového naguala, nám v této knize zanechává svědectví, jež podporují ta, která rozehrává Carlos ve své sáze. I zde se čtenářům dostane několika lahůdkových porcí příběhů síly: (kap. Ten druhý, Orákulum věků, Bojovník času nebo celá 3. část). Už předmluva je hlubokým čtením. Juan Yoliliztli v ní nevypráví jen to, za jakých souvislostí se dostal k rukopisu textu, ale kriticky hodnotí i to, jak každé, byť sebelepší učení se pohybuje na tenké hraně, kdy jeho nositelé mohou původní záměr degradovat osobní důležitostí. Proto je neustálý boj proti ní jednou z deviz, v níž se odlišují bezúhonní bojovníci od těch ostatních. Poněkud trpce může vyznívat snaha pokoušet se někoho vést, někomu pomáhat, když vlastní energie na některé manévry čarodějů je tak žalostně málo: „Často se přistihnu, že jednám jako idiot, jako bych měl všechen čas na světě. V ten okamžik mnou otřese ten pocit naléhavosti, o kterém v této knize mluví Armando.“ Ale samotný závěr předmluvy je příslibem pro ty, jež se k akci odhodlají a hlavně, přes veškeré peripetie obyčejného života vytrvají, neboť jak završuje JY: „Doufám, že tato kniha poslouží přátelům, kteří jsou na cestě, aby se nakazili naléhavostí naguala a dokázali se přimět k akci, a tak překonali sami sebe. Tato nová kniha Armanda Torrese je velkým darem pro nás všechny.“ V první části se objevuje apokryfní variace na ústřední setkání Carlose s donem Juanem na autobusovém nádraží. Všichni nagualové linie, k níž patřil don Juan byli rozeznáni za okolností blízkých smrti. To je dost vzdálené od Carlosova původního vyprávění v Učení dona Juana. Zde se nám dostává variace onoho okamžiku, kdy Carlos obdržel onen krychlový centimetr šance. Celá čtvrtá část Pavučiny pojednává o jednom z nejobtížněji uchopitelných konceptů toltécké tradice, a to sice o záměru, o jeho požadavcích, dotecích, o navazování kontaktu s ním, o naprosto jedinečném individuálním spojení každého jednotlivého Sapiense s ním, o kultivaci a udržování spojení s ním i o tom, proč si bojovníci drží odstup od ostatních. Ta nás zpět vrací k hlubšímu porozumění například tomu, proč se don Genaro po zastavení světa už nikdy nemohl vrátit do Ixtlanu (viz. třetí díl ságy CC Cesta do Ixtlanu). Teprve po doteku Pavučiny mi začaly docházet některé koncepty, jichž jsem byl od poloviny od roku 1992, kdy se mi dostal do rukou první překlad Učení dona Juana, svědkem. Smekám před Gatem, který se překladu věnoval a díky patří i nakladatelství Malvern, jež se zhostilo vydání tohoto mimořádného díla.