Velký slovník floskulí

Floskule. Setkáváme se s nimi v médiích i v běžné konverzaci, vloudily se do naší přízně a opanovaly pole našich výrazových prostředků. Šikovně parazitují na naší slovní zásobě a používáme je tak často, že si ani neuvědomujeme, že jsou něčím "podivné". Ale o co se tedy jedná, čím jsou tak zajímavé, že je jim věnován i slovník (byť, pravda, trochu recesistický)? Podívejme se jim trochu na zoubek... Slovník spisovného jazyka českého pojem definuje jasně: "floskule, z lat., kniž. a hanl. slohově nadnesený, květnatý nebo jen obecně platný ale neprocítěný, prázdný obrat, výraz, rčení, průpověď apod., fráze: plané moralistické f., studené právní f., pochytit běžné f., užívat f-í." Disponují pozoruhodnými vlastnostmi: jejich používání je mnohdy natolik zautomatizované, že o jejich přesném významu ani nepřemýšlíme; bývají velmi chytlavé a na mysl se nám derou jako první, čímž mnohdy brání naší kreativitě - jakmile se na nás "nalepí", těžko se zas odlepí, a přesto se jich zbavujeme neradi. Zaštiťujeme se jimi v situacích, kdy se cítíme nejistí: máme pocit, že říkáme NĚCO, což ve skutečnosti znamená NIC, a ostatní tak jen hezky "mateme": této vlastnosti se dá krásně využít, nejlépe v politice. Vtipné je, že sama floskule za to mnohdy ani nemůže: pravděpodobně by zůstala jen polozapomenutou frází, na niž sedá prach, spokojenou se svou pozicí, dokud ji někdo nevynese na slunce - a nedopřeje jí víc jak "pět minut slávy". Této "celebritě ústního projevu" se pak dostává nečekané pozornosti, všichni se jí ohánějí - ovšem teprve až tím neustálým omíláním se nakonec stává "vetřelcem slovní zásoby" a upadá v nemilost... Jedna taková floskule mi už nějakou dobu taky pije krev: vyjít z komfortní zóny. Kosmickou rychlostí se rozšířila do všech sfér komunikace a bohužel je nadále nesmírně nakažlivá. Přitom se ten výraz dá vyjádřit jinak, mnohem praktičtěji: vydat se do neznáma, opustit stereotypy (jednání, chování, myšlení), překročit svůj stín... S termínem z oblasti psychologie poprvé v 90. letech vyrukovala americká konzultantka Judith Bardwicková, která vyšla z výzkumu Američanů R. Yerkese a J. Dodsona z počátku 20. století, a označila tak stav, v němž neprožíváme úzkost a stres. To, co děláme, je pro nás snadné a bezpečné. Zakoušíme kontrolu. Nevýhodou je, že komfortní zóna má tendenci se smršťovat. Pokud bychom zůstávali pořád jen v ní, začalo by nám úzkost a stres navozovat stále více věcí. Spojení je to hezké, vystihuje podstatu věci, ale problém je v tom, že je natolik populární, že dnes už má svou "komfortní zónu" snad všechno, možná i zboží v supermarketech. Autor slovníku není přímo lingvista. Ale jazyk má rád - a právě díky této lásce mohla kniha vzniknout. Prokazuje v ní svůj velký smysl pro humor a nadsázku, když jako "komisař inkognito" kráčí po stopách "zločinů", páchaných zvláště v publicistice v prvním desetiletí nového století. Přitom není žádný purista: příručku psal s úmyslem čtenáře pobavit, ale hlavně jej přimět k zamyšlení, zda nějaké takové fráze náhodou také neužívá. Mnohé populární výrazy časem "vyšuměly do ztracena", ale s většinou z nich se setkáváme dodnes: časovaná bomba, čelí, Mirek Dušín, přepsat dějiny, filozofie (všeho možného), mega, bio, tah na branku, neposlední řada... Komfortní zóna se mezi nimi zatím nevyskytuje. Ale pokud by autor chtěl ve svém úsilí pokračovat, v dalším slovníku by se mohly objevit výrazy jako: toxický (vztah, člověk), překonávat sebe sama, wow efekt, uhlíková stopa, zážitek flow, žít v bublině, nacítit se na něco, vykomunikovat, hluboce lidský příběh... najdou se jich stovky. Publikaci můžeme číst jako soubor jazykových esejů, jako podnět k zamyšlení nad vlastními jazykovými prostředky i jako vtipné poučení o jazyce. Navíc ji svými vtipy krásně doprovodil Vladimír Jiránek.

Vynikající publikace.