„Vztek hlupáků mne vždy naplňoval smutkem, ale dnes by mne spíše vyděsil. Ten vztek duní celým světem. Co naplat! Toužili jen ničemu nerozumět, a dokonce je to spojovalo. Neboť zůstat hloupým a zlým sám je to poslední, čeho by byl člověk schopen, tak záhadný úděl je vyhrazen snad je prokletým. Nechápali nic, a přitom se sami od sebe sdružovali, ne však na základě nějaké zvláštní vzájemné náklonnosti – ostatně příliš slabé -, ale na základě své skromné úlohy, kterou zdědili anebo získali náhodou a která pohlcovala celičký jejich malý život.“ Nádherné lamento! Bernanos spílá, obviňuje a zesměšňuje s takovým gustem a nadšením, že ze svých litanií dělá velkolepou záležitost. Připomene Elfriede Jelinek (jen bez jejího ponoru), rozhněvané gangsta rapery a nebo taky Shakespearova Richarda III., který povýšil jazyk kleteb a urážek na dokonalé umění. Cítil jsem se při čtení jako vegetarián při pozorování zabijačky (aspoň co si pamatuji jeden svůj rozhovor s bezmasým přítelem nad otevřeným čuníkem): nesouhlasím s tím, co vidím, sám bych to nedělal a myslím, že svět by byl lepší, kdyby to nedělal nikdo – přesto se nemůžu ubránit jistému zaujetí touto „poetikou krutosti“. Argumentačně už je to mnohem slabší. Opět se zde ukazuje, jak moc nám zloba a zášť zužují pohled, jak moc nám brání vidět svět v souvislostech. Bernanos píše o španělské válce, a tak není možné se vyhnout srovnání s Orwellovým Holdem Katalánsku. A vychází z toho dost nevalně, ne snad proto, že by byl Orwell o tolik chytřejší, jen je zkrátka ochoten se na věci podívat v kontextu, analyzovat je, nezaměňovat vlastní subjektivní pohled za objektivní pravdu. To Bernanos nedělá (nechce? nedokáže?) a jeho knižní esej tak promarní příležitost stát se cenným svědectvím o společenských dějích a zůstává jen záznamem pocitů a myšlenek jednoho nesmiřitelného intelektuála.