Velké dobrodružství Pepíka Střechy

Velké dobrodružství Pepíka Střechy nabízí tradičně všechno, co u Pavla Čecha máme rádi. Nádhernou malbu, kdy by každý jeden obrázek klidně mohl putovat rovnou do galerie. A umělcovy oblíbené motivy starého města, ztraceného dětství, tajuplné zahrady, moudrých dědečků a přízračných dívek. Je-li to vaše první kniha, s největší pravděpodobností budete žasnout nad jeho talentem, protože k té výtvarné hravosti jednoduše není co dodat. Je to nádhera, konec, tečka. Scenáristicky se ovšem tvůrce opakuje. Což je milé, chce-li člověk v různých obměnách to samé. Mě to však trochu zklamalo, od dvousetstránkové knihy jsem čekal nový příběh s novými nápady. Neříkám, že jsem s Pepíkem Střechou neprožíval všechny jeho nesnáze, ať už ty snové, nebo reálné, ale tímhle druhem fantazie jsem si prošel už kdysi s malým Bastiánem prostřednictvím románu Příběh, který nikdy neskončí. Nijak to však neumenšuje fakt, že jde o ohromující zážitek, umocněný závěrečnou informací o peripetiích souvisejících se vznikem.

ČVd 4 Pavel Čech. Mohu jako všichni autora a jeho příběh i grafické zpracování obdivovat do nebes, jenže nechci, alespoň ne u této knihy. Vše je ponuré, tmavé, depresivní. Jistě, příběh má pointu - pro někoho víceméně otevřený konec - ale než k ní dorazíte máte spíše depku. Kdo ne, tak se má. Ve srovnání s dříve vydanou knihou Dědečkové tedy zklamání.