Velká iluze

Knihu jsem přečetl v rámci své přípravy na výuku versailleského systému pro IB History. Myslím, že pro mé účely posloužila Conzeho kniha skvěle. Autor představil všeobecně známé údaje o mírové konferenci v Paříži, ale vždy je následně zasadil do širšího kontextu a poskytl tak dobrý materiál pro diskusi. Kniha je založena na tezi, že mírová jednání v Paříži provázelo několik všeobecně rozšířených iluzí, z nichž se posléze zrodila celá řada nerealistických očekávání. První iluze se naplno projevila hned na samotném počátku jednání, kdy si velmoci uvědomily, že nedokáží sladit své válečné cíle s cíli mírovými. Nesoulad mezi čtyřmi hlavními státy učinily z výsledné smlouvy sbírku nedostačujících kompromisů, které naplno potvrdily druhou všeobecně rozšířenou iluzi, protože na nestabilních nástupnických státech střední a východní Evropy nelze společně s bezzubou Společností národů vystavět nový kolektivní bezpečnostní řád. Celkově lze říci, že nedorozumění a nesoulad představují dva klíčové pojmy prostupující celou pařížskou konferencí. Tento nesoulad mezi čtyřmi hlavními aktéry, novými státy střední a východními Evropy, poraženými státy a asijskými mocnostmi byl způsoben mimo jiné odlišnými představami o novém světovém uspořádání, ale také i mnohdy protichůdným chápání důležitých pojmů, s nimiž se pracovalo. Kniha velice správně vysvětluje kupříkladu koncept práva národa na sebeurčení. Zatímco prezident Wilson jej pojímal v duchu americké nadnárodní tradice, nové státy východní a střední Evropy jej vykládaly jako toužebné právo pro naplnění svých národních programů z 19. století. Stejně tak bývá mylně chápána politika amerického izolacionismu, který bývá spojován s jakýmsi nezájmem o světové dění. Knihu mohu rozhodně doporučit, protože přinese nové poznatky či perspektivy jak pro poučené, tak i pro laiky. Text je psán čtivým a srozumitelným jazykem a celkový rozsah i přes větší počet stran bude pro každého jistě stravitelným. Osobně lituji, že autor nerozpracoval několik zajímavých bodů, pro něž dle mého názoru neposkytl dostatečné důkazy. Jeden příklad za všechny. Eckart Conze tvrdí, že Německo i přes tvrdé podmínky versailleské smlouvy zůstalo potencionální velmocí, s níž se muselo počítat. To je zajisté pravda, ale důležitý dovětek o možnosti Německa fungovat a rozvíjet se ve všech směrech i případě úspěchu versailleského systému zůstal bohužel nerozvedeným.