Věk rudých mravenců

Hladomor na Ukrajině: Tragédie, která zasáhne každého. Některé knihy dokážou proměnit naše vnímání světa. Věk rudých mravenců od Tani Pjankove je jednou z nich. Čtení mě zasáhlo tak hluboce, že jsem knihu musela několikrát odložit, abych si dokázala utřídit myšlenky a vůbec pokračovat. Příběh sleduje tři hlavní postavy – Dusju, Svyryda a Solju – jejichž osudy se zdají být zpočátku odlišné, ale postupně se protínají a společně reflektují nejen zoufalství a utrpení, ale i zbytky lidskosti v době vrcholícího hladomoru. Na pozadí těchto osobních příběhů se odehrává děsivý obraz zániku tradičního života na ukrajinské vesnici, který byl nelítostně rozdrcen tlakem sovětského režimu. Tato bezohledná mašinerie zbavila lidi nejen jídla, ale i důstojnosti a naděje. Hlad se v tomto románu stává téměř živoucí bytostí, nelítostnou silou, která ničí vše, co jí stojí v cestě. Každá stránka působivě zachycuje otřesnou realitu těchto let – lidskou degradaci, šílenství vyvolané hladem, ale i zoufalou snahu uchovat si poslední záblesky důstojnosti. Číst o tom, jak hluboko může člověk klesnout, mě donutilo zamyslet se nad tím, co všechno považujeme za samozřejmé. Naše běžné problémy se ve světle této knihy jeví jako bezvýznamné. Věk rudých mravenců je mnohem víc než jen příběh o přežití – je to silné svědectví o lidské vůli, zlu, které dokáže člověk páchat, a nezapomenutelná připomínka tragédie, která nesmí být zapomenuta. Pokud hledáte knihu, která vám rozšíří obzory a hluboce vás zasáhne, vřele doporučuji.

Při přemýšlení o knize mám rozporuplné pocity. Téma je samozřejmě silné, ale nejedná se o tzv. literaturu multitraumatu, není toho trochu moc? Stejně jako u některých knih o holokaustu mě napadá, zda má právo někdo, kdo danou věc nezažil, psát o tom beletrii. Odpověď na tuto otázku si musí každý určit sám. Druhým rozporem je pro mě jazyk plný metafor, je to jeden z hlavních důvodů, proč jsem dal knize vysoké hodnocení. Nicméně, ačkoliv je kniha vyprávěna z pohledu tří postav je jazyk pro všechny postavy téměř stejný. Co se mi na knize, teď už jednoznačně líbilo, je systém polyfonie hlasů. Příběh je vyprávěn z pohledu tří postav, ale žádná z nich nevypráví o jiné postavě přímo, ale přes jinou postavu.