Věci, kterých jsem se nezbavil

Ohromné. Velmi osobní a niterně prožité, ale pochopitelné komukoliv, nejvíc zřejmě těm, kteří už podobným loučením s věcmi po rodičích (tedy s rodiči samotnými) prošli. Toto je příběh o věcech. A také o povídání. Respektive – o slovech a předmětech. Rovněž je to kniha o mé matce, tudíž nebude příliš veselá. Ve čtvrté třídě jsme dostali úkol: „Popiš svou matku“, respektive „maminku“, škola si totiž libovala ve zdrobnělinách. Bože, odpusť mi, protože jsem napsal: „Moje matka má tmavé vlasy a je spíš tlustá.“ Co se týče míry a váhy, mívají děti jinou představu. Naše polštinářka vážila sto kilo a podtrhla výraz „spíš tlustá“. Přitlačila na propisku takovou silou, že prodřela papír. Na okraj vyryla slova: „neřekla bych.“ Matka se vzdělávacím systémem souhlasila zřídkakdy, tehdy však byla spokojená. Nežádám, aby bylo veselé VŠECHNO. Mám ráda, když je to takové, jako je život sám, lépe řečeno, jak ho vidím já. Smutné události jsou nezbytné, veselé jsou možné. Prvních bývá méně a vyrovnáváme se s nimi pomocí těch mnoha a mnoha druhých, které nacházíme každodenně – když se trochu snažíme. Autorův pohled jsem naprosto, stoprocentně přijala a ztotožnila se s ním. Informace o polském dění byly dobrým osvěžením paměti, fakta o Židech v Polsku byla pro mě vrcholně zajímavá, protože o tom jsem nevěděla téměř nic. Díky, milary, vycítilas to dokonale – tohle je knížka přesně pro mě.

A kromě toho, co se shodně píše v anotaci zde i na obálce, jsou "Věci" také o - ... V okázalosti jejích rysů bylo cosi cynického. Měla, ehm, vzhled. Vzhled osoby, která má, ehm, ehm, původ. A jaký že původ? Ehm, uff... ..."A teď jsem já, ta stará Židovka", prohlásila jednoho dne roku 1984. Rozhodně tehdy byla mladší než já dnes. Ale vážně. Měla ehm. Ehm jedna báseň... - o Židech. A to vůbec ne jen v souvislosti s holokaustem. Taky o 60. letech, vrcholících březnem 68., kdy jich antisemitská kampaň vyhnala z Polska odhadem 10 až 20 tisíc. ... Naše ekonomika potřebovala devizy. Turisté vystupovali ze zářivých autobusů. Procházeli se po městě. Prohlíželi si ho. Mohli mít nějaké otázky. A tak se v roce 1983 objevila deska. Umístili ji u zadního vchodu do kina, na místo, kam technik chodil na cigaretu... ... A kam ji měli dát? Zepředu visela vitrína s programem. A na jiné místo se nehodila. Umístit pamětní desku vedle? Jak by jen mohli? Oběti fašismu vedle Náčelníka Velkého hada (prod. NDR, mládeži přístupný). A tak ji dali zezadu. V textu - představuji si, kolik času jim dalo vybrat tu správnou formulaci - je řeč o někdejších obyvatelích. "Někdejších" - jako by se jednalo o demisi. Jako by je někdo zbavil statusu obyvatele. Na památku tří tisíc padlých občanů židovské národnosti, někdejších polských obyvatel... ...Následující roky měly přinést koncerty klezmeru. Restaurace s macesovými knedlíčky. Stánky a obchůdky. Prodej kosmetiky z Mrtvého moře... A také postavičky Žida s penízkem. Žida s houslemi. Žida s vědrem. Nesmělost pominula. A všichni na tom vydělávali. S výjimkou těch někdejších, samozřejmě... Doslov, který zmiňují freejazz i Kolombus, jsem k vyplnění značných mezer v povědomí o polských dějinách potřebovala taky. (A dohledávala jsem si i jiné, třeba spoustu knížek, o kterých byla řeč). Ale toho se vůbec nelekejte. Čtení je to náramné.