Večerní stíny

Také nechápu proč je v anotaci 7 duchařských povídek ? Jedná se o zajímavé, někdy smutné, jindy napínavé, každopádně zvláštní příběhy ze života různých lidí, které se shodou okolností a osudu občas přihodí. Souhlasím se čtenářkou Šárkaxxx a jejím komentářem - rovněž si myslím, že autor rozvíjí myšlenku, že ať se člověku stane cokoli, musí se tomu postavit, vzchopit se a žít dál, jak nejlépe to jde. Kniha se mi líbila a dobře se mi četla.

Je s opakovatelným podivem, jak se člověk dívá na tutéž knihu odlišnou optikou po určitém čase. Vlastně to neplatí jenom o knihách, ale zůstanu u Dickensovy Země Toma Tiddlera. Proč ji jmenuji jinak než zní český titul, vysvětlím na závěr. Nejdříve k samotné knize. Dickensův vánoční speciál časopisu All the Year Round z roku 1861 je velmi příjemným vánočním čtením, byť se to na první pohled nemusí na první pohled znát. Jeho redakční práce a schopnost zasadit povídky do konkrétního rámce ukazují schopnost velkého literárního magika. Nebo magiče, chcete-li. V úvodní kapitole se Traveller vydá konfrontovat pana Mopese, aby mu řádně vyčinil za jeho dobrovolnou, pokryteckou samotu, která je "obtíží společnosti". A nutno podotknout, že Dickens i na svoje poměry je soudcem tentokrát skutečně otevřeným a přísným, což ukazuje skvělými dialogy v úvodní povídce (mezi Travellerem a Mopesem) a té závěrečné (mezi Travellerem a Kotlářem). V tomto skutečně pevném rámu dává prostor svým kolegům spisovatelům, kteří se ve svých povídkách tematicky drží toho zásadního. A pro Vánoce, aniž by o nich padlo slovo, docela důležitým - o samotě, o nedobrovolné samotě a boji proti ní. A přirozené potřebě člověka po společnosti a zapojení se do ní. Stejně jako o neblahých následcích samoty. Je to psychologicky hlubší, než by se mohlo zdát, a vánočnější než se jeví. Ač je to kniha krátká, obsahuje silné povídky. Jednu z mých nejoblíbenějších, spojovaných s Dickensem - titulní Večerní stíny. Mám tu povídku rád, za každým oknem, do nějž se podíváte, odehrávají se veliké i malé příběhy. Ať už je skutečně pozorujete nebo vytváříte ve vlastní fantazii na základě stínů. Dramatickou a napínavou povídku Strašlivého společníka, kdy jde doslova o život nebo smrt, zatímco se čtenář podívá na práci "osvětlovačů" svatopetrské katedrály v Římě. Ani jednu nenapsal Dickens. Typicky "collinsovská" povídka Dvě zaměněné děti na moři je nádhernou hříčkou se čtenářem, což Collins moc dobře uměl, a hezkou polovinou knihy. Ta u mě ovšem vrcholí povídkou o Slečně Kimmeensové, kde už na scénu přichází epický Dickens se svojí schopností oživit věci neživé (v tomto případě školu slečny Pupfordové) a předvést koncert psychických potíží vznikajících ze samoty. Malá Kitty by si nezadala se slečnou Havishamovou, kdyby ještě chvíli pobyla o samotě. Na té krátké povídce se Dickensovi opět podařilo čtenáře dojmout, vyděsit a přímo filmovým způsobem provézt příběhem. Takže shrnuto podtrženo, Země Toma Tiddlera je povedenou sbírkou povídek zasazených do jednoho rámce a sledujících konkrétní téma. Když čtenář pochopí, že tu nenajde duchy mimo těch ve vlastní mysli, pak si jistě odnese nejenom čtenářský zážitek a hřejivý pocit, ale i nejedno ponaučení a pohnutku k zamyšlení. Pokud by snad čtenář tápal, Dickens se tentokrát urval ze řetězu, co se soudů týče. Přesto zůstal upřímný, spravedlivý a nadále lidský. A teď ještě k tomu názvu. Jestliže Dickens redakčně předvedl skvělou práci tímto kolektivním dílkem, pak redakční práci nakladatelství Akcent lze označit za selhání. Byť jsem velmi vděčný, že zpřístupnilo dílo v češtině, redakční úpravy mu bohužel ublížily, aby bylo správně přijato. Předně - Večerní stíny jsou názvem kapitoly, nikoli samotného díla. Což je první záhada z několika. Na zadních deskách je citace ze Strašidelného domu, tudíž zcela jiné knihy, byť ji Akcent vydal o pár let dříve než tuto - nešťastné zkreslení. A to nemluvím o tom, že editorská úprava starých překladů Karla Maška chvílemi pokulhává, aniž by se editor jménem přiznal. A nakonec, jak jsem naznačil, Dickens byl spíš redaktorem díla, takže se nedozvíme nic o samotných kapitolách ani díle, aby nemátlo nezasvěcené čtenáře (a to mám dost omezené znalosti). Osobně si myslím, že tyto redakční přešlapy ublížily (byť - nebo ač) nevědomky samotnému dílku patřícího mezi Vánoční knihy Charlese Dickense. Kdo o viktoriánském velikánu nic moc neví, obávám se, že může být knihou velmi zklamán či rozčarován. A to mě velmi mrzí, neboť ty jednotlivé příběhy i celek mají stále své kouzlo.