Ve stínu impéria

Druhý díl Kronik magie navazuje přímo na ten předešlý a začíná prakticky stejně – hlavní postava Tarian se znovu skrz portál objeví v neznámém prostředí, jen tentokrát má s sebou i svou mladou společnici Kris, která nedopatřením portálem prošla s ním. Proto se opětovně dostává do pro něj spíše nežádané situace, kdy se nemůže starat jen sám o sebe. Musím říct, že si je tento díl s tím prvním v mnoha ohledech podobný, ale bavil mě podstatně více. Stejně jako tomu bylo v Rozděleném městě, postava Tariana mě i zde velmi bavila a bylo skvělé sledovat, jak se postupem času jeho charakter rozvíjel, přičemž si ale stále udržoval svou ikonickou nevrlou a zdrženlivou povahu. Tohle se například hodně projevovalo v jeho větší empatii vůči lidem kolem něj a v jeho rostoucím poutu s Kris. V této knize se zároveň konečně dozvídáme, kdo přesně Tarian je a jaká je ta jeho důležitá mise, kterou vždy nadevše staví. Díky tomu se jeho motivace a rozhodnutí stávají daleko pochopitelnějšími a obecně se z něho stává jasně ukotvená postava, jejíž činy ladí s jeho posláním. Obecně, co se postav týče, si dovolím tvrdit, že zde působily živěji a daleko více z nich si vysloužilo v příběhu důležitou roli oproti prvnímu dílu, kdy jich právě naopak moc nebylo. Díky tomu se mohla více rozvíjet právě i Tarianova nelibost vůči přijímání pomoci od ostatních a závislosti na druhých. V tomto ohledu musím i vyzdvihnout daleko větší důraz na psychické zdraví postav, jež se zde stává dost důležitým tématem, které k situacím, které hrdinové prožívají, přirozeně sedí. Nebojují tedy jen s externími hrozbami, ale i s těmi, které si nesou v sobě. Hlavní věc, která mi vadila na předešlém díle, byl nedostatek či až příliš rychlé rozuzlení akčních scén a konfliktů. Co se týče počtu těchto momentů, Ve stínu impéria si vede určitě o dost lépe a hrdinové se dostávají do úzkých opravdu velmi často, což ihned dodává na dynamičnosti příběhu a i napětí je o dost výraznější. Avšak stále přetrvává jeden základní problém, a to je jejich délka a průběh. Není tomu tak vždy, ale během celé knihy dojde k několika vážným konfliktům, které skončí úplně stejně – Tarian při nich po chvíli omdlí, problém se nějak vyřeší a potom je o tom jen zpětně obeznámen, aniž by něco pořádně udělal. Tohle mi vždy přišlo jako strašná škoda a hodně z těch momentů jsem si tedy nemohl užít tak, jak bych chtěl. A tohle mě vede asi k největšímu zklamání, a to bylo rozuzlení konfliktu s hlavními záporáky, které mělo úplně stejný postup, jaký jsem již zmínil. Téměř celý příběh tohoto dílu stál na tom, že Tarian a Kris jsou na útěku před fanatickou skupinou, která chce Tariana zabít, a potom to celé skončí tak, že když se téměř na konci knihy Tarian opět probudí z dalšího bezvědomí, dozví se, že se mezitím ostatním povedlo celou tu skupinu vyhladit. Tudíž se vlastně hlavní konflikt vyřešil bez přítomnosti hlavního hrdiny a bez jakékoliv finální konfrontace. Tohle mě opravdu zklamalo. I přes tyto výhrady jsem si ale čtení i tentokrát nesmírně užil. Ve stínu impéria staví na silných základech prvního dílu, ale posouvá laťku o kus výše – ať už jde o hlubší práci s psychologií postav, odkrytí Tarianovy hlavní mise, nebo celkově akčnější a dynamičtější děj. Škoda jen těch promarněných akčních vyvrcholení a samotného finále. I tak je ale posun oproti jedničce jasně patrný, a proto tento díl hodnotím o to pozitivněji.