Ve stínu impéria

Druhý díl Kronik magie navazuje přímo na ten předešlý a začíná prakticky stejně – hlavní postava Tarian se znovu skrz portál objeví v neznámém prostředí, jen tentokrát má s sebou i svou mladou společnici Kris, která nedopatřením portálem prošla s ním. Proto se opětovně dostává do pro něj spíše nežádané situace, kdy se nemůže starat jen sám o sebe. Musím říct, že si je tento díl s tím prvním v mnoha ohledech podobný, ale bavil mě podstatně více. Stejně jako tomu bylo v Rozděleném městě, postava Tariana mě i zde velmi bavila a bylo skvělé sledovat, jak se postupem času jeho charakter rozvíjel, přičemž si ale stále udržoval svou ikonickou nevrlou a zdrženlivou povahu. Tohle se například hodně projevovalo v jeho větší empatii vůči lidem kolem něj a v jeho rostoucím poutu s Kris. V této knize se zároveň konečně dozvídáme, kdo přesně Tarian je a jaká je ta jeho důležitá mise, kterou vždy nadevše staví. Díky tomu se jeho motivace a rozhodnutí stávají daleko pochopitelnějšími a obecně se z něho stává jasně ukotvená postava, jejíž činy ladí s jeho posláním. Obecně, co se postav týče, si dovolím tvrdit, že zde působily živěji a daleko více z nich si vysloužilo v příběhu důležitou roli oproti prvnímu dílu, kdy jich právě naopak moc nebylo. Díky tomu se mohla více rozvíjet právě i Tarianova nelibost vůči přijímání pomoci od ostatních a závislosti na druhých. V tomto ohledu musím i vyzdvihnout daleko větší důraz na psychické zdraví postav, jež se zde stává dost důležitým tématem, které k situacím, které hrdinové prožívají, přirozeně sedí. Nebojují tedy jen s externími hrozbami, ale i s těmi, které si nesou v sobě. Hlavní věc, která mi vadila na předešlém díle, byl nedostatek či až příliš rychlé rozuzlení akčních scén a konfliktů. Co se týče počtu těchto momentů, Ve stínu impéria si vede určitě o dost lépe a hrdinové se dostávají do úzkých opravdu velmi často, což ihned dodává na dynamičnosti příběhu a i napětí je o dost výraznější. Avšak stále přetrvává jeden základní problém, a to je jejich délka a průběh. Není tomu tak vždy, ale během celé knihy dojde k několika vážným konfliktům, které skončí úplně stejně – Tarian při nich po chvíli omdlí, problém se nějak vyřeší a potom je o tom jen zpětně obeznámen, aniž by něco pořádně udělal. Tohle mi vždy přišlo jako strašná škoda a hodně z těch momentů jsem si tedy nemohl užít tak, jak bych chtěl. A tohle mě vede asi k největšímu zklamání, a to bylo rozuzlení konfliktu s hlavními záporáky, které mělo úplně stejný postup, jaký jsem již zmínil. Téměř celý příběh tohoto dílu stál na tom, že Tarian a Kris jsou na útěku před fanatickou skupinou, která chce Tariana zabít, a potom to celé skončí tak, že když se téměř na konci knihy Tarian opět probudí z dalšího bezvědomí, dozví se, že se mezitím ostatním povedlo celou tu skupinu vyhladit. Tudíž se vlastně hlavní konflikt vyřešil bez přítomnosti hlavního hrdiny a bez jakékoliv finální konfrontace. Tohle mě opravdu zklamalo. I přes tyto výhrady jsem si ale čtení i tentokrát nesmírně užil. Ve stínu impéria staví na silných základech prvního dílu, ale posouvá laťku o kus výše – ať už jde o hlubší práci s psychologií postav, odkrytí Tarianovy hlavní mise, nebo celkově akčnější a dynamičtější děj. Škoda jen těch promarněných akčních vyvrcholení a samotného finále. I tak je ale posun oproti jedničce jasně patrný, a proto tento díl hodnotím o to pozitivněji.

Druhé díly mnohdy mají nelehký úkol... buď se snaží čtenáře zaujmout více než díl první, nebo po jejich přečtení má čtenář pocit, že zbytečně věnoval čas příběhu, který okamžitě zapomene. Začnu teda tím, co se mi líbilo: - obálka - není “statická”, okamžitě zaujme. Oproti prvnímu dílu, tak tady dvojka mě i obálkou mnohem lépe naladila na svět, ve kterém se budeme pohybovat. - mapa - i přesto, že to bude někdo považovat možná za spoiler, tak jsem ráda, že tu je a čtenář může sledovat, kam přesně postavy míří, protože nejednou jsem si neuměla vizualizovat, kde je město a Útočiště... - jak si Kris dobírá svého společníka - i když je Kris “ještě děcko”, tak to, jakým způsobem umí vždy uzemnit Tariana a trochu v něm vzkřísit lidskost - to je prostě perfektní. Zároveň jde vidět, jak se od sebe oba dva učí jiným věcem aniž by si to třeba i plně uvědomovali. - stejné místo, ale jinak - jeden by si řekl, že už velkoměsto a Ring známe a nic na nás nečeká... omyl! Autor nás tentokrát vytáhne ven a nabídne nám mnohem větší kontrast než u jedničky. No a nyní se mrkneme na to, co mi během čtení překáželo a vedlo k tomu, že jsem neměla problém knihu odložit: - tempo - zejména celá první část je strašně roztahaná a motáme se neskutečně v kruhu. Sice ty útoky jsou milým zpestřením, ale i ony brzy jsou jen položkou na odškrtnutí a prokousávání se jednotlivými kapitolami je náročnější. - scény na jedno brdo - zejména jde o ty útoky. Mají v jádru stejné schéma. Čtenář ví, že se o postavy nemusí bát. Vždy tu zasáhne/zjeví se nějaká deus ex machina a konflikt vyšumí. Čtenář si může odškrtnout další střet, ale tím, že jich jde po sobě tolik a stránek do konce zbývá mrtě, tak jejich funkce ve výsledku je nemastná, neslaná. - předvídatelnost - zjistit, kdo je záporákem okamžitě, když se poprvé jméno té osoby mihne v textu... to namíchne. Oproti první knize je tady vše až moc na očích a pozorný čtenář po druhém útoku ví na 100 %, kdo je “ta” osoba a jen čeká, kdy to dojde i ostatním. Což je strašná škoda. - “logika” - zejména to míchání magie a matematiky nedává prostě smysl. Je to taková abstrakce, že to člověka, který není orientován na přírodní vědy, postupně otráví a tyto odstavce mu nic nedají. - spoilerující anotace - už tak je příběh moc předvídatelný a anotace nás kompletně připraví o nějaký moment překvapení. Shrnuto, podtrženo... první i druhý díl mají v sobě zajímavé prvky - zejména otázky, které se mohou dotýkat i nás a stojí za to nad nimi přemýšlet. Co se stane, když necháme vše dělat stroje? Kam nás mohou technologie dostat? Můžeme zdevastovat klima takovým způsobem, že se to dotkne celého lidstva? Nejsou to snadné otázky a částečně můžeme skrze tuto sérii sledovat, jak by mohly vypadat odpovědi. Nebudu lhát... na jednu stranu mě zajímá, jestli se Tarianovi a Kris zdárně povede dotáhnout jejich putování do konce, ale kladu si i otázku, jestli chci číst to samé, jen zase v jiné kulise, protože vidím “vzorec” a ten člověka omrzí. Děkuji KD a autorovi za poskytnutí recenzního výtisku