Ve čtrnácti sám v Osvětimi

Pamatuji se celkem přesně, kdy poprvé jsem se setkala s tématem holokaustu. Byla jsem s našima na dovolené v severních Čechách a zvažoval se výlet do Terezína. Uvědomuji si, že to bylo právě tehdy, kdy se mi snažili nějak ohleduplně vysvětlit, co je to za místo a proč by ho člověk měl navštívit. V té době jsem už hodně četla, takže jsem se velmi brzy dostala ke knihám s touhle tematikou. A od té doby jsem vlastně v každé, která se do této pohnuté historie vracela, hledala odpovědi na spousty otázek. Později už nešlo tolik o to „kde a kdy“, protože některá místa jsem navštívila, takže například v případě tohoto příběhu vím celkem přesně, kde se v Osvětimi nacházelo BIIe a že od vrat to bylo doleva ke krematoriím a přes cestu do Mexika. Ne. Později už šlo spíše o pochopení něčeho hlubšího. Dovolím si napsat, že jsem těch knih o holokaustu přečetla už vážně hodně. Přesto se mi takovéto knihy velmi špatně hodnotí. Každá je výborná. Každou by si měl člověk přečíst a zamyslet se nad ní. Nejde přece hodnotit tak smutný obsah. Pokud bych měla přesto vyzvednout alespoň jednu přednost, kterou na téhle knize shledávám, je to určitě ten fakt, že právě v ní jsem našla odpovědi na některé z otázek. Proto spíše než pro samotný příběh, který je zde tak mistrně vyprávěn, nořila jsem se do knihy kvůli té „psychologii a filozofii“ koncentráčnického života (pokud to tak mohu vůbec napsat). Ta je tu popsána přímo dokonale. Neumím vyzdvihnout konkrétní myšlenky, protože každá je stejně důležitá, ale přesto: kolektivní vina ale individuální trest; člověk a jeho několik tváří, které se však navzájem nevylučují; existence micva v Osvětimi... Je trochu škoda, že v dnešní době dozajista hrozně moc lidí odradí celkový počet stránek, které kniha má. Aspoň to se mi několikrát stalo, když jsem ji bláhově doporučovala dalším a dalším potenciálním čtenářům. Ano, 730 stran je hodně. I tak by měla být čtena. Za sebe mohu stoprocentně říci, že si ji v budoucnu přečtu ještě několikrát. A dovyznačím si další a další pasáže. Najdu další odpovědi.

O holoucastu jsem načetla už mnoho knih a tohle je jedna z mála, která mě hodně zasáhla. Ikdyž má kniha přes 700 stran, četla se jedním dechem. Líbilo se mi to, že tam byly popsany věci, které jsou za normálních okolností úplně zbytečné psát (například skoro každodenní popis cesty do školy), ale když víte, co bude následovat, a co autora potkalo, tak to nevnímáte jako zbytečné, ale uvědomujete si, že za pár týdnu už do školy nebude moci chodit. Opravdu silná kniha, u které jsem si i několikrát pobrečela.