Válka na Ukrajině a eurasijský světový řád

Než vůbec začnu svůj komentář, chci připodotknout, že si nedělám iluze o žádné z obou velmocí, které si v době studené války rozdělily nejen Evropu, ale i svět. Jak se trefně říká, jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet. Ale vadí mi, když se zcela účelově jeden stát prezentuje jako altruistický spasitel a mírotvorce, zatímco nejvyšší představitel toho druhého je nazýván masovým vrahem a jeho země je doslova v klatbě. A přitom by stačilo třeba porovnat počet vojenských základen rozmístěných po světě, případně vojenský arzenál obou uvedených států. Po přečtení téhle knihy mám jedinou otázku: jak to Rusové dokázali, že vtrhli na Ukrajinu AŽ v únoru 2022? Jak dokázali tak dlouho – minimálně od roku 2004 – ustát neuvěřitelnou aroganci a drzost především ze strany USA a posléze i faktické financování, vyzbrojování a de facto začleňování ukrajinské armády do struktur NATO? Hypoteticky si představuju, kdyby něco podobného provozovalo Rusko třeba v Mexiku, nebo v Kanadě: špionážní činnost, vojenské posádky, několikerá společná cvičení spřátelených armád, vyzbrojování a výcvik tamní armády, podpora skupin otevřeně se hlásících k fašismu, aktivity na vládní i mimovládní úrovni . . . Ačkoli jde o knihu nabitou fakty a citáty, četla se mi neuvěřitelně snadno a hltala jsem ji snad ještě více než třeba detektivku. Denně jsem před spaním zvládla klidně 50 stran i více, vůbec mi „nepadala víka“ a naopak jsem se nemohla odtrhnout. Autor, norský profesor, začíná zeširoka, a je to skvělé: Vestfálský mír a uspořádání světa po něm, ale taky Mírový koncert po napoleonských válkách, velmi zajímavé a inspirativní. Dostává se k rozpadu SSSR, ke konci železné opony, k pádu Berlínské zdi, a postupně, ale důkladně odhaluje mocenské ambice jak USA, tak jejich prodloužené evropské paže, NATO. A mě napadá další otázka: vím, že na „co by bylo, kdyby“ nehrajeme, ale přesto si říkám, jaký by byl světový vývoj, kdyby ona vychvalovaná záruka evropského míru zvaná NATO přestala existovat v tomtéž okamžiku, kdy se rozpustila proklínaná Varšavská smlouva? Tohle se samozřejmě nikdy nedozvíme, ale jisté je jedno: existence NATO a jeho aktivity Evropě škodí, za všechny stačí jmenovat rozpad Jugoslávie a vznik Kosova (mimochodem právě Kosovo srovnává autor knihy s anexí Krymu a světe div se, z tohoto srovnání, resp. ze srovnání legitimity obou situací vychází Krym lépe). A to už vůbec nemluvím o Nordstreamu 2: nepřátelský akt jednoho členského státu vůči jinému členskému státu, bez vysvětlení a bez odhalení viníka? Velké poděkování nakladatelství Lukáš a syn, které knihu vydalo a zajistilo kvalitní překlad. A velká škoda, že není nabízena v každé knihovně a v každém knihkupectví. Nedělám si iluze o množství čtenářů, ale věřím, že ti, kteří by ji otevřeli a začetli by se, by možná začali uvažovat trochu jinak než jak nám denně hlásají naši vládní politici a provládní média, neboť cui bono se děje naše (potažmo evropské) velkolepé odstřižení od všeho ruského?

Kniha je psána autorem, který je nakloněn Rusku a je vhodná pro pochopení argumentů, kterými Rusko ospravedlňuje válku. Prvních 50 stran je bohužel suchá teorie mezinárodních vztahů, psaná dost nezáživně. Následuje přehled vývoje mezinárodních vztahů od Vestfálského míru – zprvu to není moc záživné, ale postupně se úroveň textu zlepšuje. Jsou tam určitě zajímavé postřehy, byť je to celkem hutný text. Čím blíže k současnosti, tím je to zajímavější. Hlouběji autor rozebírá rozšiřování NATO do východní Evropy. K Ukrajině se však autor dostává až na straně 146. A musím říct, že to je ta nejlepší část knihy. Ta kniha je poměrně tendenční, protože nedává některé věci do souvislostí a vyzobává některé věci, kde je možné hovořit o chybách Západu. Např. se nijak nevěnuje způsobu vlády Januvkoviče před rokem 2014 a ohromnou korupci, při níž se i na ukrajinské poměry utrhl ze řetězu. To přechází jednou větou, že se kradlo před ním i po něm. Ale ta kniha je dobrá pro připomenutí některých věcí, které v současnosti nejsou v rámci mainstreamu. Např. dopady připravované asociační dohody pro obchod s Ruskem. Autor pak také přechází zapojení Ruska do rozdmýchání nepokojů na východě Ukrajiny, které bylo dominantní a zcela zjevné. Kniha bagatelizuje aktivní účast Ruska na bojích ve východní Ukrajině v roce 2014 a 2015 – tam připouští toliko poradce s tím, že povstalci byli většinově z Ukrajiny. To je však zjevná nepravda – Rusko prokazatelně pálilo raketomety ze svého území na Ukrajinu, a v okamžiku, kdy ukrajinská armáda začala úspěšně potlačovat povstání, do hry vstoupila regulérní ruská armáda maskovaná jako povstalci. To je naprosto neoddiskutovatelný fakt. Jak by se jinak na východní Ukrajině objevily tanky T-72B-3, tedy modernizovaná verze vyráběná výlučně v Rusku? Tady si autor lže do vlastní kapsy. Pokud jde o dodržování dohody Minsk II, autor jaksi opomíjí její nedodržení ze strany Ruska a jeho satelitů, kteří neukončili vojenské operace a zmasakrovali Ukrajince v Debalcevu. Ačkoliv se již bojovat nesmělo. Např. se pak také podivuje na zákazem ruských televizí na Ukrajině, ale už neřeší, že jejich obsahem byla mnohdy právě propaganda, která jen vyhrocovala situaci. Ale na druhou stranu popisuje (alespoň stručně) jazykové zákony na Ukrajině. Autor také zapomíná na činy ze strany Ruska, které také bránili v normalizaci vztahů – např. blokování výjezdu z azovského moře. Při popisu porevoluční Ukrajiny tak např. nadmíru zdůrazňuje úlohu krajně pravicových skupin, které byly na okraji společnosti a ani neměly zastoupení v ukrajinském parlamentu. Tendenčně také působí snaha o vykreslení ohrožení Ruska ze strany NATO prostřednictvím cvičení, která byla uskutečňována. Vůbec však autor nezmiňuje např. cvičení Zapad, které zase provádělo Rusko. Poměrně bizarně pak působí popis nepřátelského postoje Západu prostřednictvím vyjádření některých činitelů, kteří v té době již vůbec nebyli ve funkci. Případně pracemi z různých think-tanků, které v podstatě považuje za rovnocenné s oficiálním postojem států. Snaha Západu o vstup Ukrajiny do NATO je značně nafouknutá. Autor také pojímá rozšiřování NATO jako prakticky výlučnou snahu USA, aniž by hodnotil motivace jednotlivých států vstoupit do této organizace. Určité pochopení vyslovil pouze pro Polsko. Jinak jaksi ponechává stranou zájem východoevropských států vstoupit do NATO a jejich historické zkušenosti s Ruskem. Mám takový dojem, že autor považuje menší východoevropské státy spíše jako objekty, než jako subjekty, které jsou nadány vlastní vůlí. Úplně se také neztotožňují s tím, že by státy NATO byly v podstatě vazaly USA, což z knihy nepřímo vyplývá. Autor taky zdůrazňuje zasahování Západu do vnitřních záležitostí Ukrajiny, ale sám nijak nezmiňuje naopak ruské snahy o ovlivňování společnosti na Západě. Kniha také jaksi opomíjí faktickou situaci Ruska v 90 letech, kdy se potácelo na hranici ekonomického kolapsu, která také měla na rozšiřování NATO vliv. Autora také ani neuvádí veškeré okolnosti jednání o mírové dohody po zahájení invaze. Jedním z problémů tehdy bylo i to, že Rusko trvalo na tom, aby měla Ukrajina pouze omezené ozbrojené síly, a to jak do počtu, tak i co do vybavení. Navíc se v rámcové dohodě neřešila řada podstatných okolností, na kterých by beztak mohlo její uzavření uváznout. A naprosto bizarně působí autorovo tvrzení, že v podstatě nešlo o invazi, ale o demonstraci síly, v rámci které pouze chtěli Ukrajinu přimět k jednání. No to je opravdu silné kafe. Tak proč měl proběhnout velký výsadek na letišti Hostomel, odkud měla ruská armáda obsadit centrum země, aby znemožnili její obranu? V této části je tak kniha zjevná propaganda.