Válečný deník

'Journal de guerre' převážně líčí Francii z pohledu vojáka během konce roku 1939 a první polovinu roku 1940. Jean Malaquais je takovej intelektuál, překladatel, spisovatel, ale taky tak trochu paličák, co netrpí žádný buranismus, zpočátku popisuje svoje zkušenosti s armádou, s řadou primitivů, ale i namyšlenců (důstojníci), s bahnem války, s lopotou, věnuje se dál, jak může, svému psaní, dopisuje si s přítelkyní (Ruska, zvláštní, protože Malaquais je původem polský Žid), jenže to jen do doby, kdy se jeho práce točí okolo různých oprav a problémy jsou spíše "nepohodlí", neb je v pozadí fronty i dění, válka jsou "děla, co slyšíme tam". Malaquais byl do armády naverbován i přestože neměl francouzské občanství, i zde ale byl nařčen z podpory komunismu, stejně tak jako byl „pan spisovatel“ (protože už v roce 1939 získal Renaudotovu cenu). Špatně organizovaná a vyzbrojená Francie nicméně neměla zrovna nejlepší předpoklad pro to mít vůbec nějakou šanci, jak je i zde zmíněno "Zdrcující dojem z neobyčejné síly německé techniky. (Mám za to, že dojem vychází spíš z kvantity zbraní, jež nám proudí před očima, kvalitu totiž samozřejmě nejsme schopni posoudit.)“ (str.199) Německo zabralo Francii do šesti týdnů, po prolomení Maginotovy linie začnou být zápisky o dost intenzivnější, jak sám autor zmiňuje v jeden moment, ani neví, co se děje, jestli blouzní, někdy jsou zápisky velmi dlouhé, když popisují nějaké intenzivní dny a že spádovitost textu začne být dost cítit, stejně jako to, co se dělo, tím nechci říct, že by Malaquais popisoval válku nějak superbrutálně, nebo superefektivně, naopak se pachtí v denní každodennosti, civilnosti situací, které se mu staly. Poklidné léto a pasoucí se dobytek nabourá nálet letadla, před kterým se následně snaží utéci apod. "Ať už je to skutečnost, nebo jen vidiny, Lebernède s Hautrinem berou roha, plazí se po břiše pryč, jako vyděšená krysa se jim chci pověsit za šosy, jenže sprška kulek jim okrouhala paty. Choulím se, na hlavě místo helmy mošnu, instinkt ještě neodumřel, tisknu kolena k bradě, nejraději bych se vrátil zpátky do dělohy." (str.180-181) „Rád by napsal studii o Kafkovi,“ (po čtení Procesu). Malaquaisova životní cesta je zajímavá už jen z téhle krátké části, jak se dostal k psaní na popud přítele, místy reflektuje dobře i melancholii, která ho občas zaplavuje "chtěl bych být jako tráva..." (str.164) nebo fakt, jestli „odrážím, reflektuju v deníku skutečně to, jak jsem se cítil, jak to bylo?“ Občas zápasím s podobným problémem, když se o něčem rozepíšu ve svém deníku, ale postrádá to kontext nebo úvod, nebo „odkud jsem přišel“. "Adios, compañero," říká "Znáš tyhle Byronovy verše?" Let me, or happy or unhappy, learn To anticipate my immortality Dlouze jsme se objali. Při psaní těchle řádků si uvědomuji, že vlastně ani neznám jeho příjmení." (str. 106) "Popadl mě smutek při pomylšení, že projevit zde sympatie znamená ponížit se." (str.130) (...) Zajímavé jsou ale i krátké momenty s některými Němci. Zatímco někteří jsou nacionalističtí a chvástají se, jako v jednom momentu, kdy popisuje Malaquais Němce, který předvádí výkon hodný Mussoliniho, dojde i na přesný opak: "Německý voják, který nás došel, mi dává kus celty. Poděkuju mu v jeho jazyce, a tak mi tiše odpoví. "Všichni jsme bratři; vy Francouzi mátě štěstí - pro vás už válka skončila..." Je mu kolem třiceti, tvář má zbrázděnou vráskami, temný a horečnatý pohled, svěšená ramena. Nejraději bych mu stiskl ruku a řekl: mluv, vyprávěj, jaks žil, jaks přišel k tomu lidskému srdci!" (str. 206) (...) V další moment dostává Malaquas polévku se svým společníkem na útěku a hlídka Němců přijde do domu, přičemž ženy muže brání, že Francouzům pouze dávají polévku, na tom přece není nic špatného... Němci přisvědčí, že na tom není nic špatného, ale neměli by jim pomáhat utíkat.. "...a tak vojácí odcházejí, jak přišli, před tím každému nabídnou cigaretu. "Taky nemají nic moc k jídlu," šušká stařena. "Mohli se rozzlobit, že jsem jim nic nedali." "Lesní jahohy... Pomalu, úzkostlivě jsem si jednu po druhé vkládal do úst, levou i pravou rukou, nic už nebylo důležité, ani život, ani smrt, ani čůrek krve, který mi z čela stékal do očí, který jsem cítil špinavými prsty. Zůstal jsem tam dvě hodiny, tři hodiny, už nevím, trhal jsem a vychutnával si jahodu za jahodou, plazil se na loktech a upatlával si čumák jahodami, kolem se belhal národ Francouzů, všude oheň a krev a já se plazil směrem na sever, směren na Ctoixmare, směrem k dalším rostlinkám lesních jahod, zatímco nade mnou plavovlasé automaty na palubě svých blýskajících se plecháren chrlily patrony označkované hákovými kříži. Potom jsem konečně, snad proto, že se na mě mračilo peklo, nebo proto, že už jsem byl sytý lesních jahod, konečně jsem posbíral svoje kosti a začal se přitahovat za provaz života." (str.193-194) "A ještě je vidím, jak se po sobě válejí, vidím ženské nahé nohy komíhat se velkolepým bouřlivým nadšením ze znásilnění." (str. 196) Dlouho jsem nebyl do ničeho tak zažranej, jako když jsem četl tenhle výsek života.

Válečná mizérie ve Francii. Je to komedie, je to tragédie? Místy to připomíná Célina. Autor si nebere servítky a popisuje to co vidí bez nějakých literárních okras, prostě jen syrový, leckdy dost úsečný obraz prvního roku (respektive konec roku 1939 a velkou část roku 1940) války ve Francii. Zpočátku to působí jako nějaká fraška, všichni jsou tak nějak nasraní a nikdo moc nechápe co se děje. Spousta "zbytečných" úkonů a přemisťování. Člověk se stává jen jedním z mnoha vojáků. Nesnesitelnost stále se opakujících a ubíjejících činností a rozhovorů. Postupně, jak Němci obejdou Magnotovu linii nabírají zápisky na dynamice. Tohle už náhle není "výlet do zákopů", ale hra o život. Morálka šla dávno do háje a jediné o co jde, je uchránit si poslední zbytky rozumu a dostat se "někam pryč". Rozhodně to zajímavější v rámci pohledu na válku. V tomto případě pohled na francouzskou blamáž. Autor je hodně kritický k francouzské armádě, chování důstojníků i obyčejných vojáků a obecně k jejímu přeceňování, asi proto nemohla být kniha ve Francii dlouho vydána. Ironie, sarkasmus a specifický humor, ale i psychologická drobnokresba a schopnost vyhmátnout nějaký rádoby nepodstatný detail (viz třeba autorova snaha spát při otevřeném vikýři, která se setkává s nepochopením ostatních), to činí z Válečného deníku víc než jen další knihu o 2. světové válce. Deník má druhý díl, tak snad vyjde časem i ten. Doporučuji.