Válečný deník

Přesné a sžíravé. Literárně brilantní. Pohled na francouzskou armádu na začátku druhé světové války, který čtenáři přináší mnoho zajímavých informací očitého svědka. Pro českého čtenáře je zajímavá zmínka, že ve francouzské armádě v podivné válce sloužilo mnoho Čechů… Ve Francii dlouho zakázaná kniha.

Válečná mizérie ve Francii. Je to komedie, je to tragédie? Místy to připomíná Célina. Autor si nebere servítky a popisuje to co vidí bez nějakých literárních okras, prostě jen syrový, leckdy dost úsečný obraz prvního roku (respektive konec roku 1939 a velkou část roku 1940) války ve Francii. Zpočátku to působí jako nějaká fraška, všichni jsou tak nějak nasraní a nikdo moc nechápe co se děje. Spousta "zbytečných" úkonů a přemisťování. Člověk se stává jen jedním z mnoha vojáků. Nesnesitelnost stále se opakujících a ubíjejících činností a rozhovorů. Postupně, jak Němci obejdou Magnotovu linii nabírají zápisky na dynamice. Tohle už náhle není "výlet do zákopů", ale hra o život. Morálka šla dávno do háje a jediné o co jde, je uchránit si poslední zbytky rozumu a dostat se "někam pryč". Rozhodně to zajímavější v rámci pohledu na válku. V tomto případě pohled na francouzskou blamáž. Autor je hodně kritický k francouzské armádě, chování důstojníků i obyčejných vojáků a obecně k jejímu přeceňování, asi proto nemohla být kniha ve Francii dlouho vydána. Ironie, sarkasmus a specifický humor, ale i psychologická drobnokresba a schopnost vyhmátnout nějaký rádoby nepodstatný detail (viz třeba autorova snaha spát při otevřeném vikýři, která se setkává s nepochopením ostatních), to činí z Válečného deníku víc než jen další knihu o 2. světové válce. Deník má druhý díl, tak snad vyjde časem i ten. Doporučuji.