V melounovém cukru

Jsem na tom stejně jako Devorah. Nemám dostatek času a trpělivosti, ke zkoumání skrytých významů. Ani životopis autora mě k tomu nemotivuje. Snad to bude tím, že sladkých ..náct, ba i ..cet je v mém případě minulostí? Navíc, pokud je zde autor srovnáván se stylem Ladislava Fuchse - není v mém případě co řešit :o) Surrealismus a dada taky není můj krajíc chleba . . .

Neměl jsem nejmenší tušení, co od „V melounovém cukru” čekat. Znal jsem základní děj knihy (pokud tedy lze v téhle knize nalézt děj...) a opravdu jsem začal pochyboval, že se mi bude líbit. Celá premisa se mi, čistě od slyšení, zdála být trochu moc podivná na to, aby se mi zalíbila. Ale k mému vlastnímu překvapení jsem se po již několika stránkách našel neschopného od knihy odtrhnout zrak. Svět jáMORU mne nutil po dočtení stránky se vrhnout hned na další, po dočtení kapitoly hned začít s další. A tak jsem to měl po celou dobu, dokud jsem tenhle těžko popsatelný příběh nedočetl. Nemám moc v zálibě autory, kteří chtějí svým psaním absolutně bořit pravidla literatury. Ale Brautiganová kniha je jako literární „Strange Little Girl” od The Stranglers. Nemá to moc strukturu, je to neuvěřitelně podivné, ale zároveň fascinující a velmi návykové. Vřele tuhle knihu doporučuji každému, kdo má zájem na něco neotřelého, velmi poetického a částmi až psychedelického.