Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii

Tak to byl poslední cestopis od Ládíka Zibury, který jsem ještě nečetla. Hodnotím ho vysoko, stejně jako všechny předchozí. Je to o tom, jaké lidi potkal a do jakých situací se dostal. A vše je popisováno s jeho jemným humorem. A občas zabrousí i do historie, např. připomene brutální genocidu arménského národa. V tomto cestopise se dostal do městeček a hlavně vesnic v Gruzii, Arménii a Náhorním Karabachu. Příroda krásná, lidé svérázní. Většinou vstřícní a milí. A družní, chudák Ládík, musel vypít litry vodky... Občas, hlavně ti starší, vzpomínají nostalgicky na dobu Sovětského svazu, takže Ládík se musel takticky vyhýbat některým historickým okamžikům, jako např. rok 1968.

Zajímavá setkání se zajímavými lidmi. Autor má na tyhle věci čich a dokáže si je najít, ať je, kde je. Mně zaujalo především vyprávění o Náhorním Karabachu. Měla jsem také pocit, že to je něco jako Přední východ. Samé šutry, písek, sucho a špína. Ladislav Zibura mě svým vyprávěním o lesích, trávě, platanech a meruňkách vyvedl z omylu a já mám teď v hlavě obrázek o zemi zaslíbené, nedotčené civilizací (skoro), nebo tedy aspoň masovým turismem.