Už je zítra? Aneb jak pandemie mění Evropu

"Tato útlá knížka (vlastně spíše esej) si neklade za cíl předpovědět, jak bude vypadat svět po pandemii COVID-19, ani předložit manifest, jak by takový svět měl vypadat. Její jedinou ambicí je analyzovat neštěstí kolem COVID-19 jako nový fenomén, zásadně od odlišný od tří předchozích krizí," píše Krastev. Práci nelze upřít množství zajímavých postřehů, z nichž některé si dovolím citovat, ale připadá mi, že směrem ke svému závěru začíná ztrácet na čtivosti a jako by se zaplétala někdy i do protichůdných tezí. Možná tomu nemůže být vzhledem k tématu jinak, přesto mi to brání dát knize nejvyšší hodnocení. "Nejtragičtější událostí dvacátého století byla španělská chřipka. (...) Co se týče ztrát na životech způsobených jednou událostí, překonala jak první světovou válku (17 milionů mrtvých), tak tu druhou (60 milionů mrtvých) a možná zabila stejný počet lidí jako dvě světové války dohromady. (...) Pokud použijeme jako měřítko španělskou chřipku, pak pandemie dosud nedorazila. Pak bychom se totiž nacházeli v létě 1918, chřipka by byla stále ještě ve své první, mírné fázi. Velké umírání a sociální otřesy by stále ležely v budoucnosti." "Svět se změní nikoli proto, že by společnosti chtěly změnu, nebo proto, že existuje nějaký konsensu ohledně směru změny - ale prostě proto, že vrátit zpět se nemůžeme." "Až pandemie skončí, lidé budou pociťovat nostalgii po té nenávratně zmizelé době, kdy jsme mohli snadno létat prakticky kamkoli po světě; kdy byly restaurace přeplněné a kdy smrt působila tak nepřirozeně, že když náhodou zemřel nějaký postarší člověk, kladli jsme si otázku, zda za to nemůže chyba lékaře. Ale i když se lidé budou toužit vrátit do normality, zjistí, že to je nemožné." "V roce 1710 se císař Svaté říše římské Josef I. rozhodl zabránit šíření nemoci z Balkánu vytvořením sanitárního kordonu po jižní hranici habsburské řízení s říší osmanskou. Jeho kroky měly značný úspěch, byť jemu samotnému život nezachránily; v roce 1711 zemřel na neštovice. Omezení pohybu v říši však trvalo až do poloviny devatenáctého století. Do poloviny osmnáctého století bylo na hranici vystavěno na dvě tisícovky opevněných strážních věží v rozestupu půl míle a též vzniklo devatenáct hraničních přechodů se zařízením, kdy byl registrován, ubytován a izolován každý příchozí po dobu minimálně jednadvaceti dnů, než mu byl vydán pas pro vstup na celé území říše." "Ztráta rozzuřených davů, které mohou svobodně vyjádřit svou nespokojenost a požadavky na ulicích hlavních měst Západu, rozostřuje hranici mezi liberální demokracií a jejími jedovatými dvojníky." (Poznámka: Nesouhlasím. Davy, natož ty rozzuřené v ulicích, nepřinášejí nic dobrého.) "Nepříjemnou ironií je to, že venkovská sídla jsou v Evropě dědictvím morových epidemií. Po několika prvních ranách černé smrti ve čtrnáctém století začalo mnoho obyvatel renesančních italských měst investovat do venkovských panství, částečně kvůli zajištění spolehlivých zásob potravin v dobách krize." "Když se vlády po světě rozhodovaly zavést plošnou karanténu, pozorovatelé si rychle všimli, že sociální distancování je pro mnoho lidí středostavovský luxus." Četl jsem jako e-knihu a oceňuji bezchybné zpracování , pokud jde o poznámkový aparát včetně hypertextových odkazů.