Utrpení za pokladnou

Myslím, že knihu skutečně ocení jen ten, kdo se někdy pohyboval v obchodě v roli prodavače/prodavačky. Pro ty ostatní by mohla být třeba poučením, že všichni jsme jen lidé a usmát se, nebo pozdravit toho, kdo vám vrací drobné, by neuškodilo. Na pokladně jsem sice nikdy neseděla, ale ty lidi to tam fakt nemají jednoduchý - už jen proto, že si kdejaká zmalovaná slepice myslí, že nemusí zdravit, přestože je to projev základního slušeného vychování, a kdejaký šulda na ně ječí za věci, za které vůbec nemohou. Velký respekt před všemi pokladními a díky za tento počin - že se autorka dokázala povznést a podat utrpení za pokladnou s humorem.

O vlastních - mnohdy neuvěřitelných - pracovních podmínkách 21. století jsem napsal povídku Svobodná volba. Při finišování jsem si koupil Utrpení za pokladnou s tím, že to bude jistě skvělá inspirace. Jaké však bylo mé zklamání, když jsem zjistil, že knize zcela chybí sociální rozměr i určitá elementární strukturální kritika. Kniha vykresluje situaci tak, že neplnohodnotná práce v potravinářském průmyslu je vlastně neuvěřitelná sranda. Nic se neděje, člověk je jednou nahoře, jednou dole, že? Přitom téma má daleko vážnější odstíny: neplacené přesčasy, šikana, vydírání, zákaz odborových organizací, přepracování, kamerový dohled a další. Rozumím tomu, že autorka se rozhodla pro odlehčený styl a nemá ambice s nelidskými podmínkami na mnohých pracovištích bojovat. Takto parodicky podané svědectví je však - obávám se - plivnutím do tváře všem, kteří po dvanáctce u pokladny stěží uživí rodinu.

Člověk neznalý práce pokladní by po přečtení mohl získat pocit, že práce pokladní je jedna velká nikdy nekončící sranda. Není.

Myslím, že knihu skutečně ocení jen ten, kdo se někdy pohyboval v obchodě v roli prodavače/prodavačky. Pro ty ostatní by mohla být třeba poučením, že všichni jsme jen lidé a usmát se, nebo pozdravit toho, kdo vám vrací drobné, by neuškodilo. Na pokladně jsem sice nikdy neseděla, ale ty lidi to tam fakt nemají jednoduchý - už jen proto, že si kdejaká zmalovaná slepice myslí, že nemusí zdravit, přestože je to projev základního slušeného vychování, a kdejaký šulda na ně ječí za věci, za které vůbec nemohou. Velký respekt před všemi pokladními a díky za tento počin - že se autorka dokázala povznést a podat utrpení za pokladnou s humorem.

Člověk neznalý práce pokladní by po přečtení mohl získat pocit, že práce pokladní je jedna velká nikdy nekončící sranda. Není.

O vlastních - mnohdy neuvěřitelných - pracovních podmínkách 21. století jsem napsal povídku Svobodná volba. Při finišování jsem si koupil Utrpení za pokladnou s tím, že to bude jistě skvělá inspirace. Jaké však bylo mé zklamání, když jsem zjistil, že knize zcela chybí sociální rozměr i určitá elementární strukturální kritika. Kniha vykresluje situaci tak, že neplnohodnotná práce v potravinářském průmyslu je vlastně neuvěřitelná sranda. Nic se neděje, člověk je jednou nahoře, jednou dole, že? Přitom téma má daleko vážnější odstíny: neplacené přesčasy, šikana, vydírání, zákaz odborových organizací, přepracování, kamerový dohled a další. Rozumím tomu, že autorka se rozhodla pro odlehčený styl a nemá ambice s nelidskými podmínkami na mnohých pracovištích bojovat. Takto parodicky podané svědectví je však - obávám se - plivnutím do tváře všem, kteří po dvanáctce u pokladny stěží uživí rodinu.