Útěk z Yellowstonu

Příběh dvou bratrů, a tak trochu i jejich otce… Jako bych se ocitla v románu Cormaca Mc Carhyho, ale přívětivějšího. Říční dobrodružství mi zase připomnělo Vysvobození Jamese Dickeye; i když ve Vysvobození je dobrodružství zprvu jen odpočinkovým výletem do přírody, tady je drsným dobrodružstvím život sám. A snaha nějak přežít, aspoň trochu úspěšně, splatit dluhy, opravit dům, do kterého zatéká. A současně zůstat čestný a věrný zásadám, které vytyčil otec, pokud to tedy vůbec jde. A obdobně jako ve Vysvobození, je tady nádherná příroda (ty skvělé popisy!) současně krutým společníkem, lhostejným k utrpení člověka. Bez zbytečného okecávání a slovního balastu. Líbilo moc. * „Řeka, kaňon, rozbouřené, divoké peřeje, dlouhé pásy klidu. Noc s měsícem jako s dokonale kulatou dírou vyvrtanou do nebe. Dírou, skrze níž člověk mohl projít do světa, kde bylo vše z lesklého alabastru a tiché, jako dno oceánu. Ve svém stavu Thad portálem prolezl a seděl tam s nohama spuštěnýma přes okraj. Viděl, jak se to pod ním všechno odehrává. Jak ho Hazen vleče k raftu, jak rafty táhne po proudu a jak bez kontroly proplouvá klikatým kaňonem. Slyšel, jak se guma raftů dře o stěnu kaňonu, jak přes samovypouštěcí ventil ve dně raftu prochází voda dovnitř a zase ven. Znělo to jako dech jelena wapiti, který má prostřelené plíce a vlhce lapá po dechu, zatímco si kleká na svém posledním lůžku v trávě zmáčené doruda.“

V hodnocení budu stručnější, protože kniha samotná je kratší a komentáře pode mnou se úžasně doplňují. Líbily se mi popisy přírody, které nebyly rozvláčné, ale udeřily. Udeřily do toho cítění, nebo pocitu drsnosti, přesto mi to uvnitř rezonovalo a bylo to líbivé. Kniha ve mě zanechala podstatu syroviny; drsná příroda v pevném semknutí počasí dává životu chuť tvrdosti. A naléhavou potřebu přežít. Za každou cenu.