Ústavní zákaz cenzury v teorii a praxi

Achjo... Existují, myslím, dobré důvody proč máme vícero stupňů vysokoškolského vzdělání a proč by lidé ne-doktoři neměli vydávat monografie. Tedy in concreto je otázkou, zda se to s doktorátem v Praze zlepší, ale tak hej, můžeme doufat. Autor se jeví mít dobrý potenciál. Jakkoliv jsem se na ni celkem těšil, štvala mě kniha od svého začátku (ale úplně) až do konce. Co míním začátkem? Jméno. "V teorii a praxi", to nesnáším, ale opravdu. Jedná se o jakousi intelekt postrádající snahu oddělit od sebe praxi s teorií a co hůře, dokonce to většinou svádí k adoraci praxe (je-li totiž odlišná od praxe, značí to, že je slabá a neprosadila se, tedy je k ničemu). To mi vadí, akademiky, kteří k tomuto přispívají prostě nepotřebujeme. My máme vyvíjet teorii, kterou budeme moci efektivně kritizovat praxi. Autor mě ale nešetří a přidává záhy kapitolu o metodologii. Tohle je právo! Metodou je čtu-přemýšlím-píšu. Nic složitějšího nevymyslíš ani když se na hlavu postavíš! Do toho autor míchá metodologii knihy (o které pojednávat není třeba) s metodologií interpretace (o které je třeba pojednat, ale ne tady). Plýtvání papírem a nepochopení práce právního akademika. Konečně se autor dostává k masíčku. A ani to na mé duši nenechalo dobrých následků. Hned s tezí na první straně nemohu souhlasit. Autor tvrdí, že zákaz cenzury neimplikuje subjektivní veřejné právo, jedná se toliko o limitaci limitace. Po mém soudu je tato teze vadná. Je to asi jako přístup našich brněnských prackařů k čl. 9 a zákazu nucených prací. Vysvětlím. Ta telátka si myslí, že to není tak, že jsou nucené práce zakázány. Ony jsou dovoleny, ovšem výhradně v případech stanovených Listinou. To je samozřejmě výklad hodný lobotoma. Vede k závěru, že píše-li ústavo-zákonodárce, že nikdo nesmí být podroben nuceným pracím, myslí tím, že jim vystaven být může. To je trochu kravina, shodněme se na tom. Odstavec druhý je třeba vnímat jako legální definici, která stanoví, že případy v odstavci druhém uvedené nejsou nucenými pracemi, nucené práce tedy jsou vším, nikoliv však tímto. A hle, autonomní svět práva najednou dává větší smysl. Tak i 17/3. Jedná se o další legální definici (tím však ne méně pravidlo), které říká, že případem dovoleného omezení podle odst. 4 není cenzura, která je tímto odstavcem zakázána. To na straně jedné říká, že koncept cenzury se do odst. 4 nevejde, cenzura je tedy samostatným právním pojmem. A tento pojem je Listinou rovnou reprobován. Jedná se o samostatné právo. Poté následuje poměrně nudné opakování očividného (ne, výklad tohoto pravidla jako absolutního není problematický a to, že někdo někde napsal kravinu, na tom nic nemění). Opravdu mě autor rozčertil u historického exkurzu, který sestává převážně z výčtu úpravy dob minulých až někam po rok 1848. Jak relevantní! Autor se sice namáhá s představením „cenzurní praxe“ a konečně nahlíží i do záznamů jednání o přijetí Listiny, ani ho ale nenapadlo pracovat s vlastním ústavním právem. Míním například preambuli Listiny a Ústavy a celkové hodnoty, na nichž tyto dokumenty stojí a které upřesňují obsah obou dokumentů, reflektují dobovou ideologii odporu proti komunismu. Taková pasáž absentuje, nebo je alespoň rozmělněná a slabá. Nejvíc mi ale ublížila kapitola 6. Autor, z nějakého důvodu, problematizuje otázky vycházející ze slovenské doktríny. To nedělejme. Bratři a sestry odpustí, ale jejich právo je na ještě horší (!) úrovni než to české a jejich argumenty bývají spíše obskurní. Tak i zde. Autora zaujala teze o rozšíření cenzury i na mimo veřejnorpávně-mocenské orgány, mj. pojednává o cenzuře uvnitř redakcí. Ale to je naprosté nepochopení ústavního práva jako apriori regulativu relace státu a jemu podřízeného subjektu. Či jinak nárok plynoucí z čl. 17/3 směřuje ke státu. Není způsobilý regulovat vztahy uvnitř soukromých institucí. Tedy alespoň potud ne, pokud nevedeme seriózní (a složitou) debatu o přímém horizontálním působení lidských práv. A jelikož tu autor zcela ignoruje, jeho názor se stává zcela irelevantním. Takže jen ze zlé vůle podotýkám, že slovenským kolegou nastíněná interpretace je imbecilní, každý redakční zásah by totiž nezbytně naplnil podmínky cenzury (protože důležitý je potenciál zabránit, ne bránění samo), což vy princip jakékoliv redakce vymazalo ze světa. Takový výklad je prostě hloupý. Tahle kniha mi neudělala dobře. A mě je to líto, dost jsem se na ni těšil. Číst ji patrně nemá smysl. Po přečtení se necítím obohacen – nijak. Veškeré úvahy autorovy jsou v podstatě banální a nepřináší k dosavadní debatě nic moc nového (osobně bych řekl spíše nic), na, dejme tomu, zkoušce z lidských práv bych z ní nic nového použít nemohl. Jako je to funkční kniha a neřekl bych, že autor napsal něco vysloveně ostudného a zahanbujícího. Existovat by nicméně nemusela.