Úprkem k protinožcům

Nepřineslo mi to nic. Socialismus zažila autorka sice na vlastní kůži, ale jako mladší teenager, takže z těch hrůz nevnímala prakticky nic, a ve stejně naivním mladickém duchu pojednává (navíc už ve vzpomínkách po hodně dlouhých letech) pobyt mezi uprchlíky v Rakousku (polovina 80. let) a začátek nového života v Melbourne. Je to hlavně o pár lidech, s nimiž se autorka v této době potkala, a společných zážitcích (o to méně se kupodivu rozepisuje o svém příteli/manželovi). Nic zvlášť zajímavého, a navíc vše podáno bez literárního stylu. Ovšem na to, že jí bylo v době emigrace teprve 17, si nějak podezřele na vše dnes stěžuje, i když jí bylo poskytnuto vše potřebné do začátků (hlady, nouzí ani jinými neduhy netrpěla nikdy). Překvapilo mě to a je mi už rázem jasné, že pokud současní imigranti pojímají svoji snahu něčemu doma uniknout takto, pak se cílové země mají vážně nač těšit (a už se to v tomto duchu samozřejmě děje).

Přečteno skoro na jeden zátah. Mozaika sestavená z osobních zážitků autorky, setkání s osobitými lidmi a vnitřních prožitků, ze které nakonec vystoupí obraz ne vždy záviděníhodných životních osudů mladé dvojice emigrantů - jí bylo v době útěku 17, jemu 19.