Únikové cesty

Knihy z této edice Vyšehradu začínají být pro mě návykové. Dalo by se říci, že jsou sázka na jistotu. Nejinak je tomu u Únikových cest. Musím ale přiznat, že výhrady mám, ten svět zlých, odpudivých dospělých je prostě nějak moc. Navíc plno témat naznačeno, pak ale cesty opuštěny a zase se vracíme. Docela by mě zaujalo rozkreslení osudů více postav, hlavně těch dospělých. Jakoby jen mladí měli patent na nevinnost... Ale co mě tedy nadchlo je bohatý jazyk a výborně vykreslený vnitřní svět hlavních postav. Že se jedna z postav jmenuje na jedné stránce Emilka a o pár odstavců níže Amálka, beru jako drobnou chybku. Přesto knihu doporučuji.

Knihy z edície Vyšehradu zaujmú na prvý pohľad a na druhý tiež, lebo ponúkajú nevšedné zážitky. Ťaživé čítanie o dospievaní na dedine, kde detskí hrdinovia nenachádzajú príliš veľa opory u svojich rodičov, ktorí by sami potrebovali pomoc. Boľavá kniha o hľadaní, nachádzaní a strácaní samých seba. "Pokud člověk padá z určité výšky na vodní hladinu, začne mít voda tvrdost srovnatelnou s betonem. A Kamila samu sebe zdvihá pořád výš a výš. Návraty domů už nejsou cestami zpět do náruče, zabalené do odpuštění, které mírní bolest. Návraty naopak odstupem dostaly charakter nárazu. Konec roku, oslavy, i další předěly sem do vsi pronikají úplně stejně všechno ostatní. Rozvrzaně, s dlouhými dozvuky. "