Umřel Brežněv

Krásně vydaná knížka, jejíž název je skutečně – jak zde poukázala už jiná čtenářka – poněkud zavádějící a upřímně řečeno nevím, proč byl zvolen zrovna v této podobě (zavání to laciným lákadlem na čtenáře chtivé pelíškovské „nostalgie“). Nejde v ní totiž o Brežněva (jeho pohřeb je motivem prvního textu, který ovšem mimoto nikterak nevyčnívá), ba ani tolik o normalizaci samotnou, bráno pohledem velkých dějin či toho, co je obecně přijímáno jako její obraz. Kniha nabízí poetický a fragmentární záznam dětství na dědině poblíž Valašského Meziříčí v osmdesátých letech. Dobová politika se tam prakticky nepropisuje, její stereotypní obraz je dokonce deformován. Značný prostor je totiž věnován kostelu, náboženství, postavě faráře a kostelnice. To bezpochyby k běžnému obrazu této neblahé doby nepatří. Z rodinné zkušenosti vím, že ředitel jisté střední školy za normalizace osobně prověřoval žactvo, zda nechodí do kostela, a když jednoho takového věřícího nešťastníka odhalil, začal mu systematicky ztrpčovat studium. Na východní Moravě (a Slovensku) to bezesporu nebylo takto drsné (popisovaná vzpomínka je z Čech), vliv mohla mít i svobodnější atmosféra půlky osmdesátých let, nicméně vlivem těchto místních specifik tu zkrátka nestojí na prvním místě Brežněv ani normalizace. Naopak – všemožné dětské hry, sepětí s přírodou, venkovská pospolitost, nářečí (jen proč tedy proboha redaktoři neopravili -ů ve dvou dialektických výrazech, kde má být -ú?) tomuto světu dodávají kořeny, kontinuitu a hloubku, tedy něco, proti čemuž normalizace pracovala a co rozhodně nevnímáme jako její příznak. Samozřejmě doba i tak do knihy pronikla výrazně – třebas ve formě silně akcentovaných motivů povinného plaveckého a lyžařského kurzu, postoj (ba až odpor) hlavní protagonistky k nim ovšem naznačuje, že jde o cosi cizorodého. Podobně jako další „civilizační“ zmínky typu návštěva Valmezu s tatínkem (sportka, mlíčňák), provizorní filiálka pošty v plechovém kontejneru, různé, byť nepříliš časté konkrétní reálie, zřetelně ovšem pronikající zvnějšku (Sandokan, Poupata, lepidlo Drago, pohlednice z olympiády v SSSR) či nedorozumění ohledně vstupu do Předjisker. Někdy tam probleskne i vymezení se či komentování ex post, ale obecně vzato by ta kniha mohla být klidně psaná v devadesátých letech, dobu vzniku naznačuje jen málo co (asi jen to „bio“ a snad i poznámka o tom, že nákupu obstarávají manželky). Obojí úlohu – tedy signalizovat a zpětně hodnotit éru normalizace – má patrně plnit i opakovaně variované „mít to za sebou“ (dokonce i na záložce!), to mi však přijde trochu příliš nucené, skoro jako by to tam autorka dodala až zpětně, coby jakousi celkovou pointu a charakteristiku. Podstatné je, že forma záznamu – jakési básně v próze či básnivá próza – je účinná a působivější jsou podle mě ty kratší, zpravidla lépe vypointované celky. Obsahují asi nejšťastnější způsob tematizace doby skrze jemné náznaky, u nichž si vlastně nejsem jist, nakolik budou pro příští generace čitelné, ale literárně jsou nosnější než tlačit tam poněkud na sílu spartakiádu a korespondenční družbu. Dva z nich zde uvádím pro představu, třetí pak je ryzí valašská příroda: Školnice je „paní z kostela“. Nebo je „paní z kostela“ „paní ze školy“. Dumám o tom, že uklízí ve škole a má taky nějakou šéfovskou funkci v kostele. Myslím, že si myslím, že je tu ve vesnici nějak hlavní. Taky velmi nahlas zdraví, toho by se tady nikdo jiný neodvážil. (s. 19) --- Hraju tenis. Nejraději o zeď. Nekonečně dlouho lepím šedé tenisáky na modré pozadí. Když se projedou louží, dělám to ještě radši – těžký míček nechává otisky, každý je jiný. Hřiště je pod naším lesem, který není náš. (s. 48) --- Jaro je tu husté, vlhké a prýštící. Devětsily to zahajují. Jaterník a podběl. Louky jsou podmáčené, když došlápnu – bublá to. Zrod. (s. 91)

Ani ano, ani ne. Ne že bych tak moc prahla po Brežněvovi, ale název mi ke knize zas tak moc nesedí.