Ultima (2): První

Ultima první mi ležela na stole několik měsíců, až jsem se rozhodla, že na delší cestu vlakem ji konečně musím vzít. A přiznám se, že po několika prvních kapitolách jsem svého rozhodnutí litovala – tak nějak nemastné neslané, prostě jsem se nemohla začíst a všechny dějové peripetie mi připadaly takové tuctové. Abych pravdu řekla, netuším, kdy a kde se to zlomilo – pravděpodobně s Karou a jejím následnickým problémem, ale jedno je jisté: potom jsem příběh hltala až do poslední stránky, a podobně jako v první části jsem si uvědomovala, jak zajímavé postavy autorka stvořila: nautiti, teromanti, dairnové, bardálové, ale především vobíci! Ovšem Šupito taky neměl chybu, paráda! „Širší a zavalitější hlavu následovalo dlouhé tělo. Nikdy v životě jsem veselého nautita neviděla. Dokonce jsem o něm ani neslyšela a vlastně jsem si ho ani nedovedla představit. Ale přednostka této líhně, Grendwallif, veselá byla.“

Podaří se odhalit tajemství bájné kolonie dairnů?