Ukřižovaná

Od Arbese by se měli učit všichni autoři "tajemné" literatury... A to jak světově proslulí "umělci" jako je Dan Brown, tak české hvězdičky brakové literatury jako je Arnošt Vašíček. Tohle je sice zápletkou na podobné úrovni, ale je to dle mého skromného názoru pořád velice kvalitní kniha.

Ve svazku Ukřižovaná jsem si přečetl kromě titulního romaneta také příběh Poslední škamna - příběh svou ireálností až cimrmanovsky komický, ale velmi čtivý; svazek dále doplňují vynikající drobnokresebné povídky v souboru Ze Staré Prahy a Smíchova. Arbes, žák Nerudův, zde nezapřel dobrý vzor svého učitele, kterého však nekopíroval. - Ukřižovaná i Škamna obsahují už víše zmíněné Arbesovy figury: vyšinutá a mýlící se lidská psychika, přírodní živly - bouře - které ji ochromují a mění, série podivných fatálních setkání, defilé postav, které jsou vylíčeny zprvu jako takřka lidští ďábli, ale pak se jejich osvícení blesky běsnící bouře mění a mění se i ony samy - až se čtenář nestačí divit. Já se ovšem takto divím rád (píšu to a směju se, netuše, kým já sám budu zítra). - "A přece každý z nás ví, že dřevěné tělo Kristovo na kříži necítí, jako jest bez citu tento nůž zde na stole. Poté uchopil (páter) Schneider nůž na stole ležící a přistoupiv kvapně až ku kříži na stěně dodal: "Kdyby tomu bylo jinak, musila by vystříknout krev!!" A prudce jednou ranou zarazil nůž do prsou Kristových... Po ráně následoval dutý zvuk jako temné, přidušené zaúpění. Nůž trčel z prsou Kristových a škaredý páter stál bez pohnutí vedle kříže dívaje se na mne upřeně a přísně jako člověk, jenž byl právě provedl nezvratný důkaz. "Nuže, proč nevystřikla krev?" pravil po malé chvíli a obrátiv se ku stěně, uchopil nůž a několikrát jím prudce zalomcoval, jakoby jej ještě prudčeji vrážel do prsou Kristových. Nemohl jsem odvrátiti zraků svých z kříže. Nůž trčel v prsou Kristových dosud; ale zdálo se mi - buď to byl klam smyslů nebo skutečnost - jako bych pod nožem na Kristově zažloutlém těle pozoroval několik kapek čerstvé krve." - Ještě postřeh: Arbes se opakovaně vrací ke svému prožitku událostí roku 1848, především k požáru staropražských mlýnů po Windischgrätzově ostřelování, který byl zřejmě velmi traumatizujícím zážitkem, který nejen on nikdy nedokázal vymazat z mysli. Bouřlivý rok osmačtyřicátý vůbec nelíčí Arbes jako nijakou selanku, jak by se nám dnes mohl snad zdát, ale jako čas, kdy se svět (za jeho dětství) prvně otřásl ve svých základech.