Tahle sbírka mě naprosto okouzlila, četla jsem ji několikrát a stále nacházela mezi řádky další sdělení. Naprosto fantastické, jemné a strhující zároveň.

Nová Trojakova sbírka je poněkud jiná. Jakoby v ní bylo méně slov, zato vyslovovaných s větším nadhledem. V doslovu ke Kumštkabinetu říká Jan Štolba, že Trojak je dětsky zaujat detailem, vtáhnut a ponořen do něj. Zde je cítit podobné zaujetí, ale zabarvené jakoby cynismem, černým humorem (a ten je zpravidla doménou dospělých). Přibylo městské scenérie a chladu (u dřívějších sbírek bylo podnebí spíš letní). Toto vše platí tak do poloviny knížky. Najednou jsme opět v lese, obklopeni dřevem, z něhož se staví loď, nad námi měsíc jako květ hrachoru, člověk se stává stromem... A lyrický subjekt najednou z plna touží, bije se se vzteklými psy, vyznává se z lásky. Básně jsou náhle delší, naléhavé, bez nadsázky nebo cynismu. Je to doslova smršť až pohanského érotu. A je to tak působivé právě pro ten šev. Pro úvod, kde je řeč o stáří, únavě, procházení městem abychom najednou byli vrženi do živlu mladé lásky, v níž se miluje a nebo dokonce teprve touží po milování. Jako by odpovědí na malátnost a únavu ze života byl nespoutaný živel přírody, obnovy, touhy, plození. Mimochodem, ani tato polovina sbírky není zaměřená na detail (oním dětským způsobem). Je pubertálně živočišná, lačnící, scénu obsahuje celou rychle a naráz. Jako mladý člověk, který je zdánlivě se vším rychle hotov. A zároveň zůstává melancholická, upřímná až mezi řádky patetická. To, co se snaží vystihnout, vystihuje přesně a efektně.