U nás ve vile

Stejně lehkou rukou psané volné pokračování U nás na skládce. Tentokrát ovšem v er formě - a s odstupem tří let. Anča zůstala žít se svými chlapy, ze skládky se nicméně nedobrovolně přesunuli do paneláku. Teď navíc zjišťuje, že vůbec není na celým světě sama, že má ve skutečnosti babičku, tetu a strýce a ti mají onu v názvu avizovanou vilu. Z nějakého, pro mě nepochopitelného, důvodu se Anča po maturitě přesouvá od chlapů do vily a zapojuje se do fungování rodiny, o níž neměla celý život ani ponětí. Je tu pár výstupů s kluky, pár výstupů s babičkou-ležákem, s nešťastnou tetičkou i prapodivným podnájemníkem. Kouzlo prvního dílu se pro mě ve druhém tak trochu vytratilo, oceňovaná civilnost v náznacích zůstala, ale už se tu vyrojilo na můj vkus příliš mnoho aha a ale a cože momentů, stejně jako náhod a překotných řešení. Co zůstalo je nesmírně sympatický styl psaní, vyprávěcí styl, který plyne jako ten potok, nenuceně, samovolně, plynule... a vy do něj uhranutě koukáte a nemůžete odtrhnout oči, protože i když to nejsou žádné Niagarské vodopády, je v něm cosi magnetizujícího. Škoda, že tím jsem zásobu autorčiných děl vyčerpala. Ráda bych se nechala upoutávat dál...