Mohl to být krásný film. Snový. Je to i krásné čtení. Je na čtenáři, jak si s dokáže s obrazy pohrát ve své fantazii. Jsem velká milovnice Boženy Němcové a všechny filmy o ní natočené jsem shlédla mnohokrát, takže se mi do poetiky paní Chytilové promítaly tváře všech filmových představitelek od Lenky Vlasákové přes Jiřinu Švorcovou až po Ańu Geislerovou (je jich ještě mnohem víc). Bohužel. Zůstává na nás čtenářích představovat si jaká by byla Tvář naděje Boženy Němcové v podání paní Chytilové. Určitě osobitá a nezapomenutelná. Taková jako byla Božena Němcová sama

Filmová povídka z let 1968-1972, která stála na počátku posedlosti Věry Chytilové natočit film o Boženě Němcové. Napsaná jako by jedním výdechem, podle záměru vyprávět životní příběh svérázné spisovatelky, pevné v emocích i postojích, skrze záblesky a reálné situace, a kde by historické zdroje nestačily, skrze inscenované citace z jejího díla. Bála jsem se, aby tento záměr nevedl ke zjednodušením freudistickým a podobným - ale drsná paní Věra se tomu neubránila jen na několika málo místech. Jinak slovy modelovala budoucí potravu pro všechny smysly, a třebaže zachycené reálie jsou logicky velmi podobné těm z epické čtyřdílné televizní Boženy (2021, režie Lenka Wimmerová), vychází z nedlouhého svazku díky autorčinu nemilosrdnému smyslu pro paradox a velmi barevnému obrazovému vidění energie znepokojivé až provokativní zprávy o výjimečné ženské planetě s množstvím obíhajících měsíců, s větší či menší schopností odrážet její sílu.