Tunelem na svobodu

Neskutečné vyprávění plně se soustředící na útěkové dobrodružství jednoho nezlomného člověka, který žije podle následujícího vzorce: – konstatování předpokládaného/vzniklého problému – návrh na jeho řešení – realizace řešení. Nemělo by Vás proto překvapit, že knihu dokázal oprostit od ufňukaných vzpomínek plných strachu a překvapivě i od negativních zážitků s Němci. Ti zde působí pouze jako organizátoři povinných nástupů a kontrolních prohlídek. A mám pocit, že spolu s narážkami na kvalitu ubytování a stravy jsou v knize zmíněni jen proto, aby čtenář nezapomněl, že se příběh odehrává uprostřed zajateckého tábora. Útěk z něho se nepovedl napoprvé (to se dočtete hned na obálce knihy). A ano, po každém objevení budované únikové cesty přišel trest. Vyjádřený však jen jediným děsivým slovem: chladírna. Žádné několikahodinové výslechy či mučení. Žádné exemplární popravy, jež by vyprovokovaly jednu či druhou stranu podniknout něco sobeckého, neomaleného, nestatečného; něco, co přeruší veškerou soudržnost, přátelství a notnou dávku štěstí. Nic. Po potrestání pachatelů následuje další plán těch samých pachatelů a další akce. Obdivný pohled na ně tak nechcete a nemůžete přenastavit. Oni statečně putují dál a dál a dál… až k vytoužené svobodě! Zkrátka: jsem přesvědčena, že pozitivní nálada a přístup pana Fancyho si každého vnímavého čtenáře získá a bezmocnost “čmuchalů“ si krutě vychutnáte i po těch více jak 70 letech. Doporučuji! :-)

John Fancy byl britský pilot. Někdy na začátku války ho Němci sestřelili a on skončil v zajateckém táboře. Piloti se u Němců měli celkem "dobře". Na rozdíl od ostatních zajatců, nebo nedejbože třeba Židů. Bylo to proto, že Hermann Göring byl taky pilot, a postaral se tak u pilotů o lepší podmínky v zajetí. Takže Fancy dostal kvalitní lékařskou péči a až do roku 1944 i přijatelné příděly potravin. Měl tak i dost prostoru pro to, aby podnikal jeden pokus o útěk za druhým. Vždy ho chytili, ale nikdy nezastřelili, nezmrzačili, neumučili k smrti ani neposlali do speciálního tábora. Měl asi obrovské štěstí. V jeho popisu zajetí v Německu druhé světové války vypadá někdy až trochu moc idylicky. Ale je to asi dáno autorovou povahou, že si prostě nepřipouštěl, co by se mohlo stát, a jednoduše se soustředil na to, jak utéct. Šílenství války, které probíhalo kolem něj, většinou odbyde jednou větou a soustředí se zase na popis, jak pokračovaly jeho pokusy o útěk. Žádný sentiment, žádné hrdinství, žádná filozofie. A možná právě proto, že takový byl, tak celou tu dlouhou válku přežil.