Tu som

Smutné, vtipné, smutné a dojemné. Jacob je slaboch, citlivý, patetický a otravný ve svých chabých pokusech žít svůj život tak, aby s ním byl spokojený, nějak ho ovlivnit. Jeho žena je z těch dvou silnější, ale o nic míň otravná, zejména tím, jak se cítí být nad Jacobem nadřazená. Upřímně chce být fakt dobrý rodič, ale dělá věci správně spíš než aby dělala správné věci, a tak chybuje, jako všichni rodiče. Jejich manželství Foer zkoumá pod drobnohledem, je tak obyčejné, tak podobné spoustě jiných manželství, ve skutečnosti lepší než mnoho jiných manželství, ale stejně se rozpadá kvůli nedostatku otevřenosti a odvahy. Autor nutí člověka přemýšlet, co možná sám skrývá před svými blízkými, před svým partnerem. Kniha se silně dotýká témat smysl života, láska, smrt, dospívání (a děti jsou nejsympatičtějšími členy rodiny Blochů, ty popisuje Foer skvěle), a to celé rámované otázkou, co to znamená být Žid v dnešní Americe, nebo Israeli. Mnohokrát jsem se při čtení smála, mnohokrát jsem se hluboce zamýšlela, i dojímala. Na druhou stranu je ta kniha bohužel poněkud beztvará. Líbí se mi, jak Foer píše, jeho jazyk, ale tady se zdá, jako by šlo o hromádku krátkých příběhu spíš než o román, po dočtení zůstal dojem jakési rozplizlosti a čtení mě stálo dost sil, občas se po pauze přinutit knihu zas otevřít.

Táto kniha bola štyri pätiny obsahu pre mňa výbuch emócii a viet, ktoré boli presne to, čo som očakávala niekedy v knihe čítať a čo som si niekedy myslela o veciach, situáciach, živote. Niekedy ma autorov štýl tak uchvátil, že som mala pocit, že toto som ja a zároveň toto je pre mňa a o mne. Veľmi subjektívne hodnotenie, áno. No o tom je literatúra, nie? O človeku, o imaginácii, o živote a emóciach. Nedokážeš povedať: ‘Toto som ja.’ Nedokážeš povedať: ’Som ženatý, mám tri krásne deti, pekný dom, dobrú prácu, nemám všetko, čo chcem, nevážia si ma tak, ako by som chcel, nie som taký bohatý alebo milovaný, ako by som chcel, ale toto som ja, rozhodol som sa tak a priznávam to.’ To nevieš povedať. No nedokážeš ani priznať, že potrebuješ viac, že chceš viac. Nedívaj sa na druhých, ty nevieš priznať ani sám sebe, že si nešťastný. Láska nie je pozitívna emócia. Nie je požehnaním a nie je prekliatím. Je požehnaním, ktoré je prekliatím, no nie je to ani to. Láska k vlastným deťom nie je láska k deťom ani láska k partnerovi, ani láska k rodičom, ani láska k príbuzným, ani láska k myšlienke rodiny.

Táto kniha bola štyri pätiny obsahu pre mňa výbuch emócii a viet, ktoré boli presne to, čo som očakávala niekedy v knihe čítať a čo som si niekedy myslela o veciach, situáciach, živote. Niekedy ma autorov štýl tak uchvátil, že som mala pocit, že toto som ja a zároveň toto je pre mňa a o mne. Veľmi subjektívne hodnotenie, áno. No o tom je literatúra, nie? O človeku, o imaginácii, o živote a emóciach. Nedokážeš povedať: ‘Toto som ja.’ Nedokážeš povedať: ’Som ženatý, mám tri krásne deti, pekný dom, dobrú prácu, nemám všetko, čo chcem, nevážia si ma tak, ako by som chcel, nie som taký bohatý alebo milovaný, ako by som chcel, ale toto som ja, rozhodol som sa tak a priznávam to.’ To nevieš povedať. No nedokážeš ani priznať, že potrebuješ viac, že chceš viac. Nedívaj sa na druhých, ty nevieš priznať ani sám sebe, že si nešťastný. Láska nie je pozitívna emócia. Nie je požehnaním a nie je prekliatím. Je požehnaním, ktoré je prekliatím, no nie je to ani to. Láska k vlastným deťom nie je láska k deťom ani láska k partnerovi, ani láska k rodičom, ani láska k príbuzným, ani láska k myšlienke rodiny.