Trumpetista v Osvětimi

Coby svědectví přeživšího je kniha skvělá. Hodnocení ubírám pouze za styl. Myšlenky my přišly hodně rozlétané a myslím, že by neškodilo, dát jim trochu řád. Hodně zmíněných jmen hudebníků českému čtenáři také moc neřekne. Oceňuji přidané fotografie. Velmi mě překvapilo, že se Lex do konce života aktivně zajímal o válečné texty a často se vracel k tomuto období svého života. "Trumpeta ze mě dělala zvláštní případ. Už jsem nebyl jen číslo. Byl jsem Musiker." "Čísla, data, pevná fakta sedí, ale pocitový svět, to, čím si deportovaný člověk prošel, to je z toho sotva jasné." "Ten pocit jsem ještě nikdy neměl. Byli jsme v přímém ohrožení života. Cítili jsme to."

Lex van Weren byl Trumpetista v Osvětimi. Nebyla to jeho nejprestižnější pracovní pozice, ale pravděpodobně mu zachránila život. Nizozemský spisovatel Dick Walda se rozhodl zpracovat jeho příběh, který následně v roce 1980 vychází. Nyní se konečně dostává i k českým čtenářům díky nakladatelství CPress. Různých svědectví o dění v koncentračních táborech již bylo sepsáno hodně. Ve většině případů se jedná o vzpomínky přeživších, kteří mohli po konci války vyprávět své velmi temné zážitky. Aby v pekle na zemi přežili, často museli mít hodně štěstí nebo získat dobrou pracovní pozici. Tvrdá práce byla totiž jedním z hlavních důvodů, jenž společně s nedostatkem jídla vytvářel z uvězněných lidí chodící trosky. O známém orchestru ve vyhlazovacím táboře Osvětim již bylo napsáno několik knih. Muzikanti, kteří měli možnost hrát ostatním vězňům, ale i dozorcům, často získávali různé výhody a unikali díky tomu i smrti. Jedním z nich byl i Lex van Weren, o němž vypráví právě tento titul. Nejedná se přitom o žádnou bichli. Počet stran se naopak zastavil jen těsně nad číslem stopadesát. Přesto můžete z obsahu tohoto díla získat řadu informací o chodu nejznámějšího nacistického tábora, ale i o životě jednoho velice šikovného muzikanta. Jeho vzpomínky z Osvětimi jsou hodně drsné, přesto patřil mezi několik vyvolených, kteří brutální zacházení přežili. Dočtete se o nedostatku jídla, selekcích nebo ohavném chování dozorců. Na přetřes přichází i myšlenka, jestli nebyl pamětník zodpovědný za několik mrtvých. Mohl totiž některé ze svých spoluvězňů zachránit před plynovou komorou, takže si vlastně vybíral, kdo bude a kdo nebude žít. Takhle to ovšem nelze brát. Nacisté by je stejně zabili a bylo lepší zachránit někoho než nechat všechny umřít. Vyprávění je prostě velice emotivní, jak už tomu u podobných knih bývá. Zajímavé jsou ovšem i následné poválečné prožitky autora. Zjistíte, že osobně navštívil řadu koncentračních a vyhlazovacích táborů, včetně toho, kde musel prožít část svého života. Potkal zde dokonce i další pamětníky a navštívil dům, kde bydlel velitel tábora Rudolf Höss a jeho manželka. Pro mnohé možná nejpozoruhodnější částí knihy je rozhovor s velitelem internačního tábora Westerbork Albertem Konradem Gemmekerem. V něm Lex van Weren rovněž chvíli pobýval a po válce se s ním dokonce osobně setkal. Rozhovor vyšel v novinách De Volkskrant v roce 1982, až po smrti bývalého nacisty. To byla jedna z jeho podmínek, aby vůbec mohl vzniknout. Najdete v něm vlastně typický projev, který měli nacisté po válce. Vytáčky, vyhýbaní se odpovědím na nepříjemné otázky a zkreslování svého postoje řadách nacistů. Všichni prostě stále tvrdili, že jen plnili příkazy, za nic nemohli a vlastně ještě byli hodní. Trumpetista z Osvětimi je dalším velmi silným svědectvím o hrůzách v Osvětimi. Vypráví o strašných věcech, které se na tomto místě odehrávali, ale naráží i na některé absurdnosti. Třeba že se v něm provozoval i nevěstinec. Vůbec nevadí, že není příliš obsáhlý. Najdete v něm dostatek sdělení a může tak sloužit jako základní průvodce pro začátečníky, kteří se s literaturou o holocaustu teprve seznamují.