Série Trója je mým prvním setkáním s autorem, takže nemohu poukazovat na případné spisovatelské nešvary či vykrádání jiných knih. Pro mne je to hrdinský epos se vším všudy, obohacený o notoricky známé postavy a známý příběh. Jenže právě v tom je i kámen úrazu, protože Gemmell si s těmi známými postavami dělá tak trochu, co chce, a nedrží se "předlohy". Už jen vykreslení Heleny a její svatba s Paridem - sice nakonec posloužila jako záminka pro rozpoutání války, ale Helena nebyla žádná kráska a ani neproběhly ohlášky s Meneláem, natož únos, a celý pár je jen marginálními postavami, které vlastně žádnou větší roli nehrají. Nebo Odysseovy historky, které my známe jako reálný příběh hrdiny po návratu domů. Za to všechno hvězda dolů (a přiznám se, že jsem byla v SILNÉM pokušení druhou srazit za to Hektórovo tajemství, které se mne nemile dotklo, protože Hektór je moje platonická láska). Hlavní hrdinkou trilogie není profláknutá Helena, ale ohnivá Andromacha. Celá ta věc s proroctvím a štítem hromu, kterou si autor přimyslel, se mi moc líbila - a s ohledem na to, že znám další osudy Aineia, je mi jasné, kam to bude směřovat. Ale vůbec mi to nevadí a docela se na tu cestu těším. Milostný trojúhelník mohl být za mne klidně drsnější, i když mne tak napadá, že to asi vlastně měl být čtyřúhelník. Postava Kalliopé však moc využita nebyla, kromě naplnění věštby stran Andromašiných lásek. Lesbická linka mi vůbec moc neseděla, ale to je zřejmě věcí osobního vkusu. (Mimochodem: kam se ztratila Kreúsa a její intriky??) Nicméně jsem ráda, že osudy některých postav se uzavřely, takže jsem už nemusela přemýšlet nad tím, jakou roli v příběhu mají a proč o nich autor vypráví. Na tohle rozuzlení ovšem ještě čekám u Xandra a Geršoma. (Stejně tak se ptám, co bylo dál s tou holčičkou, co jí Helikáón v jedničce zachránil matku, ale ta už v sérii asi nebude, ta měla zřejmě jen posloužit k vykreslení jeho osobnosti.) Linie Banokla a Kalliada mne bavila moc, jejich hlášky mne zaujaly už v předchozím díle ("Musíš se v tom potit jako prase." - "Potím se jako prase."). Tak trochu mi připomněli seriál Řím a postavy Tita Pulla (Banokles) a Lucia Vorena (Kalliades). Celý nápad vyprávět o trojské válce z pohledu pěšáka byl vydařený, ostatně u Tróje nebojovali jen králové, které známé od Homéra, ale právě i obyčejní vojáci, kteří měli své vlastní životy a osudy. Klidně bych si takhle napsaných dílčích příběhů, v nichž by se známé postavy jen mihly formou zmínky, přečetla mnohem víc. Trochu se o ty dva bojím, jak obstojí v dalším průběhu bojů; přála bych jim dlouhý život šťastný konec. Trojskou válku mám mylně zafixovanou jako 10leté obléhání Tróje (= myšleno JENOM obléhání), takže Gemmell mne víc než potěšil tím, že důkladně rozebral její skutečné příčiny (nikoli pouze známou záminku o únosu Heleny), ale i její průběh. Ten neomezil jen na snahu dostat se přes nedobytné hradby, ale zavedl čtenáře na bojiště spojenců a obeznámil je s různými bitvami, které měly / budou mít vliv na konečný výsledek. V tomhle je pro mne jeho vyprávění cenné, protože všechny souvislosti dělají líčení trojské války plastičtější a reálnější. Btw: Trochu moc na mne bylo zmínek o Helikáónově bratrovi a o tom, co se mu stalo, v jednu chvíli co stránka, to slovo upálení. Z pohledu postav a jejich úmyslů se mi líbil střet mezi Hekabou a Andromachou, opět mne bavila Kassandra, ale jedním z hlavních vyvrcholení byl pro mne Odysseův obrat. Jistě, mohla bych být hnidopich a namítnout, že zatímco Andromacha a Geršom seděli u raněného Helikáóna dnem i nocí a příčiny jeho duševního zmatku se nedobrali, Priamovi stačila jedna návštěva u blouznícího, aby hned identifikoval Nepřítele Tróje, ale rýpat nebudu. Protože ten další vývoj, moment, kdy Odysseus promluvil s Agamemnónem (který je teda ultra nesympatický a skoro mu i přeju, aby ho zavraždili dřív než po návratu domů jako Briana Coxe ve filmu) byl parádní. Laťka je docela vysoko, jsem zvědavá na třetí díl, který už autor sám nestihl dokončit. P.S.: Stejně jako u prvního dílu: zejména u tlustých knih, a především u těch, které jsou členěny do částí a kapitol, které jsou nejen číslovány, ale mají i svoje názvy, bych na konci knihy (nebo na začátku, to vem čert) čekala obsah. A ono nic!

Tak som sa na vlnách veľkého zeleného mora a pevnine okolo neho ocitol po druhý krát. A jazda, ktorá začal v "Pánovi strieborného luku", parádne a na plný plyn pokračovala aj v Štíte hromu". To, čo ma zaujalo už v prvom diely a to, že všetci hrdinovia dávnych bájí sú opísaní ako obyčajní smrteľníci, to je tu opäť a je to príma, zbožťovanie sa nekoná, zato heroickosti je tu plno a nie je to vôbec na škodu. Takisto sa mi veľmi pozdáva postava Banokla, kedy z pohľadu obyčajného vojaka čitateľ zistí, že víťazstvom hrdinov je mnoho mnoho položených životov práve tých obyčajných hrdinov. Ešte si dovolím doložiť, že Gemmel si z príbehu o Tróji zobral len kostru a ovešal ju svojimi nápadmi - nikdy by som sa nedozvedel o Hectorovom tajomstve, o tom, že Helena nebola krásna alebo že Odyseus bol luhár. No a maximálne odporný Agamemnón (hoci si ho pamätám inak) je tu tiež a jeho stret s kráľom klamárov je brilantný. P.S. V slovenskom vydaní obsah je.