Třikrát za svítání

Baricco v rozhovoru s Kay Rush říká, že jeho knihy se dělí do dvou kategorií – „ty, které se mu psaly snadno, které psal pro své potěšení a lehce, a pak knihy, které mu vzaly mnoho času a sil, které pracně stavěl, stránku po stránce, jako cihly nějaké architektonicky velmi složité stavby.“ Třikrát za svítání je teprve druhý text, který jsem od Baricca četla a zařadila bych ho, i vzhledem k tomu, co sám o něm píše, mezi ty odpočinkové, vlastně tahle kniha vznikla jako takový momentální nápad při psaní Pana Gwyna, a přesto jsem po jeho přečtení (a nedávném přečtení Hedvábí) Bariccovým textům propadla ... vím jistě, že se ještě mnohokrát u jeho příběhů setkáme :-). Čím si mě tahle knížka, tři kratičké příběhy, a vůbec Baricco, získali? On prostě v textu (úsporném, řekla bych až minimalistickém) využívá snad všeho, co mu literatura dokáže nabídnout, bílé stránky jednoduše zaplňuje, vším, co mu jazykový projev umožní, a tak v textu najdete záznamy vzpomínek, útržky zpráv, lyricko-epickou baladu, poetické vyznání, ... v tak kratičkém textu taky objevíte věty či slova, která vlastně až tolik nejsou v příběhu důležitá, ale prostě působí „krásně“, na druhou stranu pak užívá dialekt, vulgarismy, porušuje syntax, a taky pravidla grafické úpravy textu – najednou se objeví bílé místo, utnutá věta, pokračování na dalším řádku, opakující se věty – a přitom tak vytváří příběhy, které vůbec nepůsobí jako nesourodá směs, právě naopak, ze všech těch barevných střípků Baricco vytvořil krásnou a jedinečnou, umně sladěnou vitráž, která ladí oku a duši :-). Všechny ty střípky pak jednotí hlavní téma ... „My, kteří vyprávíme příběhy, vlastně trávíme život vyprávěním jednoho jediného příběhu. Jednoho, jež má mnoho forem. Pravděpodobně příběh, který jsem vždy vyprávěl já, má co do činění s touhou po nekonečnu a s potěšením z navracení řádu. V bezpečí vymezených hranic. Je v nich kult přivést vše… Nejprve potěšení ze způsobení exploze světa, a pak kult gesta, které vrací věci na jejich místo a dokáže ten výbuch uklidit.“ Alessandro Baricco Přání dosáhnout nekonečna, dotknout se ho a odhalit jeho tajemství na sebe v jeho románech bere mnoho podob ... tak proto se stal Baricco mým oblíbeným autorem, kterého ráda doporučím :-). „Třeba jste to ve skutečnosti nechtěl. To je také možné. Ale bylo by to přehnaně nelogické, pro člověka, jako jsem já. Nikdy neděláte nelogický věci? Ne Nikdy ani chybička? Spousty, ale žádné nelogické. Je v tom rozdíl? Samozřejmě.“ ... „Podíval se na hodinky, jako kdyby existovala nějaká možnost, že na nich najde odpověď, a z toho, co viděl, neodvodil nic užitečného, kromě vágního pocitu, že na spoustu věcí je špatná chvíle.“

Krásně čtivá jednohubka na jeden krátký večer. O zvláštním čase-nečase, když už není noc, ale ještě není den, a kdy se mohou stát věci, které by se nejspíš nikdy stát nemohly. Zvláštní setkání, nečekaná rozhodnutí .... svítání má prostě zvláštní kouzlo.