Třikrát za svítání

Baricco v rozhovoru s Kay Rush říká, že jeho knihy se dělí do dvou kategorií – „ty, které se mu psaly snadno, které psal pro své potěšení a lehce, a pak knihy, které mu vzaly mnoho času a sil, které pracně stavěl, stránku po stránce, jako cihly nějaké architektonicky velmi složité stavby.“ Třikrát za svítání je teprve druhý text, který jsem od Baricca četla a zařadila bych ho, i vzhledem k tomu, co sám o něm píše, mezi ty odpočinkové, vlastně tahle kniha vznikla jako takový momentální nápad při psaní Pana Gwyna, a přesto jsem po jeho přečtení (a nedávném přečtení Hedvábí) Bariccovým textům propadla ... vím jistě, že se ještě mnohokrát u jeho příběhů setkáme :-). Čím si mě tahle knížka, tři kratičké příběhy, a vůbec Baricco, získali? On prostě v textu (úsporném, řekla bych až minimalistickém) využívá snad všeho, co mu literatura dokáže nabídnout, bílé stránky jednoduše zaplňuje, vším, co mu jazykový projev umožní, a tak v textu najdete záznamy vzpomínek, útržky zpráv, lyricko-epickou baladu, poetické vyznání, ... v tak kratičkém textu taky objevíte věty či slova, která vlastně až tolik nejsou v příběhu důležitá, ale prostě působí „krásně“, na druhou stranu pak užívá dialekt, vulgarismy, porušuje syntax, a taky pravidla grafické úpravy textu – najednou se objeví bílé místo, utnutá věta, pokračování na dalším řádku, opakující se věty – a přitom tak vytváří příběhy, které vůbec nepůsobí jako nesourodá směs, právě naopak, ze všech těch barevných střípků Baricco vytvořil krásnou a jedinečnou, umně sladěnou vitráž, která ladí oku a duši :-). Všechny ty střípky pak jednotí hlavní téma ... „My, kteří vyprávíme příběhy, vlastně trávíme život vyprávěním jednoho jediného příběhu. Jednoho, jež má mnoho forem. Pravděpodobně příběh, který jsem vždy vyprávěl já, má co do činění s touhou po nekonečnu a s potěšením z navracení řádu. V bezpečí vymezených hranic. Je v nich kult přivést vše… Nejprve potěšení ze způsobení exploze světa, a pak kult gesta, které vrací věci na jejich místo a dokáže ten výbuch uklidit.“ Alessandro Baricco Přání dosáhnout nekonečna, dotknout se ho a odhalit jeho tajemství na sebe v jeho románech bere mnoho podob ... tak proto se stal Baricco mým oblíbeným autorem, kterého ráda doporučím :-). „Třeba jste to ve skutečnosti nechtěl. To je také možné. Ale bylo by to přehnaně nelogické, pro člověka, jako jsem já. Nikdy neděláte nelogický věci? Ne Nikdy ani chybička? Spousty, ale žádné nelogické. Je v tom rozdíl? Samozřejmě.“ ... „Podíval se na hodinky, jako kdyby existovala nějaká možnost, že na nich najde odpověď, a z toho, co viděl, neodvodil nic užitečného, kromě vágního pocitu, že na spoustu věcí je špatná chvíle.“

Tak nakoniec vôbec nie strata času, hoci po prečítaní niekoľkých úvodných strán to tak chvíľu vyzeralo. Nepríťažlivá obálka a lacný názov tento nelichotivý pocit len znásobili, čo sa Bariccovi podarilo v mojom prípade po prvý krát, keďže pri jeho knihách som s niečím podobným doposiaľ nemusela zápasiť. Musím však priznať, že táto Bariccova kniha ma zaujala o niečo menej, než tie ostatné, hoci je vcelku nápaditá a má zaujímavú myšlienku. Čas v nej plynie inak než je bežné, odkrýva priestor pre nové možnosti, nové súvislosti. Kniha mi trochu pripomínala Pavićovo Znamienko krásy a jeho alternatívne konce príbehov, navyše v tejto knihe má Baricco k tej už spomínanej Pavićovej tiež štylisticky blízko. Rovnako aj tento text prináša isté prekvapenia, vyznačuje sa inakosťou, tiež je nevyhnutné zapojiť fantáziu. Chýbala mi v ňom však tá príslovečná bariccovská poetickosť textu, fluidum, ktorým bežne oplývajú jeho knihy. V každom prípade, text vo mne vzbudil zvedavosť, akú úlohu zohrala táto fiktívna kniha v kontexte príbehu Pána Gwyna, s ktorým som zatiaľ nemala tú česť, a navyše v každom z jeho troch samostatných a predsa neoddeliteľných príbehov ma (okrem nosnej myšlienky knihy) zaujali ich čiastkové myšlienky, nad ktorými stálo za to zamyslieť sa a vychutnať si ich.