Tři kapitáni

Tvorba Tomáše Kučerovského na mě má hypnotické účinky, jeho obálky svůdně šeptají z knihkupeckých pultů: „Kup si mě!“ Občas neodolám a poslechnu, jakkoliv už jsem dávno pochopila, že vnější vzhled bývá to nejméně důležité. Ovšem vnitřní ilustrace má na svědomí někdo jiný, což mě malinko zklamalo - opravdu minimálně, Janina Strnadová odvedla dobrou práci, jen jsem prostě zamilovaná do stylu výše zmíněného výtvarníka. Také je trochu zvláštní, když každý kreslíř interpretuje postavy po svém a jejich vzhled se tím pádem v jediné knížce liší. A teď konečně k obsahu. Jako správný patriot přeji úspěch českým autorům, mám ráda space opery a tak jsem doufala, že mě „Tři kapitáni“ vystřelí samým nadšením až na orbitu. Před čtvrt stoletím by to zaručeně klaplo. Michael Bronec mi připomněl akční scifka Simona R. Greena (série o Lordu Moriturim) nebo Mikea Resnicka (Santiago), které jsem žrala v době, kdy číslovka mého věku končila svěžím „náct“. Děj se posouvá vpřed především prostřednictvím dialogů, prokládaných souboji a trochou špičkování s něžným pohlavím. Humor někdy sklouzl k příliš dětinskému a v jistých situacích mi unikala logika. Jako třeba zbraň, co napáchá více problémů svému uživateli než zamýšlené oběti (a navíc se snadno pokazí), případně špičkový agent se sebeovládáním čivavy. Rovněž „nápad“ s dvojníky z řad androidů postrádá smysl u nejsledovanější osoby světa - dotyčný by měl stále za zadkem kvanta investigativních novinářů, na ulici by ho fotil kdejaký jouda a sdílel své setkání na síti, dubleři (pohybující se na více místech současně) by se zkrátka nedali utajit. Reálie vesmíru nemají ambice ponořit se hlouběji, vše je podřízeno seznamování s hlavními hrdiny, dobrodružství v duchu pirátů a jejich pojetí cti, hledání pokladů, do toho sem-tam mimozemšťan... jo, kdysi by se mi „Tři kapitáni“ trefili do vkusu. Teď už holt potřebuji složitější zápletku, postavy i vesmír. Škoda, pravděpodobně neomládnu, do pokračování se tedy nepohrnu. Za mne bohužel pouze (lepší) průměr s několika dobrými scénami i postřehy, snad knihu za 10 let docení má ratolest.

Tvorba Tomáše Kučerovského na mě má hypnotické účinky, jeho obálky svůdně šeptají z knihkupeckých pultů: „Kup si mě!“ Občas neodolám a poslechnu, jakkoliv už jsem dávno pochopila, že vnější vzhled bývá to nejméně důležité. Ovšem vnitřní ilustrace má na svědomí někdo jiný, což mě malinko zklamalo - opravdu minimálně, Janina Strnadová odvedla dobrou práci, jen jsem prostě zamilovaná do stylu výše zmíněného výtvarníka. Také je trochu zvláštní, když každý kreslíř interpretuje postavy po svém a jejich vzhled se tím pádem v jediné knížce liší. A teď konečně k obsahu. Jako správný patriot přeji úspěch českým autorům, mám ráda space opery a tak jsem doufala, že mě „Tři kapitáni“ vystřelí samým nadšením až na orbitu. Před čtvrt stoletím by to zaručeně klaplo. Michael Bronec mi připomněl akční scifka Simona R. Greena (série o Lordu Moriturim) nebo Mikea Resnicka (Santiago), které jsem žrala v době, kdy číslovka mého věku končila svěžím „náct“. Děj se posouvá vpřed především prostřednictvím dialogů, prokládaných souboji a trochou špičkování s něžným pohlavím. Humor někdy sklouzl k příliš dětinskému a v jistých situacích mi unikala logika. Jako třeba zbraň, co napáchá více problémů svému uživateli než zamýšlené oběti (a navíc se snadno pokazí), případně špičkový agent se sebeovládáním čivavy. Rovněž „nápad“ s dvojníky z řad androidů postrádá smysl u nejsledovanější osoby světa - dotyčný by měl stále za zadkem kvanta investigativních novinářů, na ulici by ho fotil kdejaký jouda a sdílel své setkání na síti, dubleři (pohybující se na více místech současně) by se zkrátka nedali utajit. Reálie vesmíru nemají ambice ponořit se hlouběji, vše je podřízeno seznamování s hlavními hrdiny, dobrodružství v duchu pirátů a jejich pojetí cti, hledání pokladů, do toho sem-tam mimozemšťan... jo, kdysi by se mi „Tři kapitáni“ trefili do vkusu. Teď už holt potřebuji složitější zápletku, postavy i vesmír. Škoda, pravděpodobně neomládnu, do pokračování se tedy nepohrnu. Za mne bohužel pouze (lepší) průměr s několika dobrými scénami i postřehy, snad knihu za 10 let docení má ratolest.

Napísať takmer 300 strán textu bez deja? Aj to je umenie. Škoda len môjho času, ktorý som tomuto výtvoru venoval. Pritom som sa tešil, spojenie space opery a českého autora je často stávka na istotu (nebude to prúser ako mraky), ktorá tentoraz nevyšla. Sorry, ale zvyšné diely si s kľudným svedomím nechám ujsť.