Trestní právo procesní

Je to složitá věc, ten trestní proces. Ne snad proto, že by bylo nějak teoreticky náročné (trestní procesualisté asi ani nevědí, co to teorie je), nebo proto, že by sám trestní proces byl věcně tak komplikovaný, to ne. Problém je, že náš trestní řád je v katastrofálním a desolátním stavu stojícím na hraně použitelnosti a za hranou naučitelnosti (protože se nelze naučit, co prostě nedává smysl), přičemž trestaři si patrně myslí, že forma TŘ je závazná pro psaní učebnic a tak píší své učebnice stejně nepochopitelně. Podivejme se na příklad. Pokud napíšete trestně-procesní kodex v 61. roce a posléze ho 150 novelizujete, lze pochopit, že zbude nepochopitelná slátanina, která obsahuje pozůstatky neexistentní právní vědy a socialistických reliktů (příkladem může být provedení hlavního líčení na pracovišti je-li to vhodné, já dodávám pro udržení socialistické morálky). Lze tak pochopit, proč je právní úprava rozsudku (který může vydat jenom soud a to jenom po hlavním líčení) obsažena v obecné části (tedy takové, která se vztahuje na všechny části trestního procesu), nikoliv u hlavního líčení, respektive jeho ukončení, to pochopit LZE. Co naopak pochopit nelze, to je to, že přesně takto patřičný výklad podá i profesor trestního práva ve své učebnici. To pochopit NELZE, protože je to nesmyslná kravina (korektně uznávám, nebyl to Fenyk, byl to Púry, autor daných kapitol, Fenyk je ale vedoucí kolektivu, padá to na jeho hlavu). A tak celá učebnice. Je to chaos a zmar. Nemá to koncepci ni smysl. Jedná se v zásadě o nepříliš kvalitní komentář k trestnímu řádu. Nadto prakticky nepochopitelný, zdlouhavý, nejasný a repetetivní. Používá nejasné formulace a nezopakovatelné (protože nezapamatovatelné) definice. To vše nadto, buď úmyslem či prostou neschopností, zakrývá naprosté teoretické selhání. Autoři neprojevují schopnost hlubšího zamyšlení se nad prezentovanými instituty. Jakýmsi evergreenem už je nepochopení institutu právní moci (s jeho limity věcnými, časovými a personálními), což je napojeno na nedostatečnou až absentující teorii předmětu řízení (která je redukována na její hmotněprávní základ, což ignoruje jednak její procesní aspekty, jednak vývoj vztahu procesního a hmotného práva, kterým toto prošlo za posledních více než sto let), který chápou toliko co do skutku (tedy do popisu (popisu!) faktického dění ve světe), což opomíjí širší reálný základ (tedy nejen popis skutku, ale reálnou situaci v širších souvislostech), obžalobní návrh i právní hodnocení (jakkoliv poslední zmíněné není chybou), což ve svém souhrnu teoreticky zakládá nemožnost vzniku překážky věci souzené a věci rozsouzené. Pramalé pochopení autoři presentují v oblasti opravných prostředků (neprojevili hloubku úvahy co do opravných systémů, do klasifikace dozorčích a opravných prostředků, či pochopení kategorie jiných prostředků nápravy, mým oblíbencem je na této linii odpor proti příkazu jako řádný opravný prostředek). Naprosto mizernou pozornost věnují adheznímu řízení a jeho průběhu, respektive důvodům rozhodnutí v této věci. Nijak se nestarají o kritický pohled na trestní řád a na jeho některé nesmyslné koncepce (což by učebnice dělat měly, protože jejich primárním cílem je utvrzovat schopnost kritického myšlení svých čtenářů). Nu a tak se mi zdá, že opravdu dobého o knize mohu říci spíše málo. Jistě, závěrečné pojednání o adversárním modelu je zajímavé, ale to knihu nezachrání. Úctyhodná je snaha zahrnout mezinárodní justiční spolupráci, otázkou je, zda to není poněkud pedantská a naivní snaha, vezmeme-li v potaz 400 paragrafů zákona o mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech. Nevim no. Nevim. Jako uznat lze poměrně rozsáhlé pojetí, nasypete-li však někam hromádku výkalů, není to spíše hromádka, jsou to spíše výkaly. A tak mám slovy Wittgensteina chuť připomenout, pokud jde o srozumitelnost tohoto rozsáhlého textu, že "K čemu se nedá mluvit, k tomu se musí mlčet.", protože "Vše co lze myslet, lze sdělit jasně." Tak pro příště.