Z mé strany tato úctyhodná cesta zaslouží přinejmenším obdiv, rád bych totiž věděl, čím se oba manželé živí, když si můžou na 100 dní jen tak od pasu vyrazit do světa. Vím, že oba cestují na kole po světě se svými malými dětmi, které z toho sice absolutně nic nemají, ale kdo z nás může říct, že byl třeba v osmi letech v Austrálii... Kniha je moc pěkně udělaná co do úpravy. S textem je to v mnoha případech horší. Autorka patrně neví, že ve slově dolů se opravdu píše kroužek na "u" :-) :-) No, konec srandy. Cestopis tohle určitě není. Spíše mi ta kniha příjde jako průvodce a to hned z několika málo důvodů. Koho například zajímá v kolik hodin přesně jede každý vlak, který oni využili? Takových zbytečných vět v textu a polopaticky líčených situací jsem v "cestopise" ještě nezažil. Na druhou stranu třeba například vůbec nepopsali nepálské národní jídlo khana, které si tolik pochvalovali. Do textu jej sice umístili na miniaturní fotce, ale z čeho se skládá a co je základem tohoto pokrmu se z textu nikdy nedozvíte... Takto bych mohl pokračovat, ale to bych musel knihu začít číst znovu a to opravdu nehodlám udělat. Ale abych jen nekritizoval: pěkně vyhotovené knize vévodí spousta podařených fotografií a zaujaly mě na konci knihy i popisy železnic států, kterými manželé projížděli. Na konec stačí jen dodat, že v Indii jsem sice ještě nebyl, ale to, že tam Indové šlapou ve sračkách a jsou to špíny největšího kalibru, vím už hodně dlouho :-)

Trochu mne zklamalo, že takto zkušení cestovatelé se diví, že v Indii je špína, v Rusku a Mongolsku jsou alkoholici, prodejci suvenýrů a taxikáři se na turistech pokouší vydělat ap. Některé domorodce včetně malých dětí by chtěli vychovávat fackováním (které by si v mnoha případech zasloužili sami). Autorka navíc trpí představami, že je všude středem pozornosti opačného pohlaví (proboha, co takhle pohled do zrcadla?!) Jinak popis celkem zajímavý.