Továrna na zlý sny

Hlavní postavou a vypravěčkou je butch lesba po čtyřicítce Nasrin, které policie oznámí, že její sestra Nushin byla nalezena mrtvá v havarovaném autě. Nasrin je přesvědčená, že to byla sebevražda, celý život totiž byla svědkem Nushininých depresí a sebevražedných pokusů. Jako by nestačilo truchlení nad sestrou, stane se Nasrin opatrovnicí Nushininy čtrnáctileté dcery Parvin a musí se potýkat i s jejími psychickými stavy. Parvin si myslí, že havárii Nushin někdo záměrně způsobil. A pak je tu ještě Nasrinina a Nushinina mâmân, s níž měly dcery od dětství problematický vztah. Vyprávění ze současnosti střídají flashbacky do Nasrininy minulosti: rané dětství v Teheránu za irácko-íránské války, útěk s matkou a sestrou do Německa, stesk po otci, kterého zavraždil íránský režim, dospívání v severoněmeckém Lübecku, první přátelství a lásky, Nushininy psychické stavy. Název knihy odkazuje na Nasrininy opakované noční můry, které se vyprávěním prolínají tak plynule, že není zcela jasné, kde končí sen a začíná realita a naopak. Typickým motivem v nich je zlověstné zvonění z telefonní budky. V románu se objevuje celá řada témat. Truchlení, problematické vztahy v rodině, emigrace, sexuální zneužití, trauma, život jako vícenásobný outsider (přistěhovalec a queer), výchova dospívající, deprese, sebevražedné myšlenky, neonacismus… určitě jsem na něco zapomněla. Přesto se mi to nezdálo moc, témata přirozeně souvisela s osudy vypravěčky. Problém nastal ve chvíli, kdy se román proměnil v něco mezi detektivkou a komedií. Nevyjasněná smrt Nushin už od začátku dávala tušit detektivní zápletku a já se na ni těšila. Jenže tahle zápletka se ukázala být tak nepravděpodobná a nedomyšlená, že na mě působila spíš jako fraška. Možná to ale byl záměr – že by šlo jen o další z Nasrininých snů? Jsem zvědavá, co na závěr románu řeknou další čtenářky a čtenáři.

Jak přežít ve společenském a kulturním prostoru, který tě často nechce. Nasrin je čtyřicátnice, lesba, žijící v Berlíně. Vyrostla jako dítě iránské emigrantky v německém Lübecku. Pracuje jako vyhazovačka v baru. Na začátku se dozvídá, že její mladší sestra zemřela. Oficiálně to má být tragická autonehoda, ale Nastrin tomu nevěří. Vezme si na starost svou dospívající neteř a postupně se před ní otevírá sestřina minulost. Kniha se neomezuje jen na smutek po ztrátě. Je to příběh o volbě rodiny. O traumatech migrace. Jak homofobie, rasismus a queer životní zkušenosti prolínají každodennost. Autorka ukazuje Německo z jiného úhlu – ne jako kosmopolitní zemii, ale jako místo, kde se střetávají různé vrstvy společnosti a kde je hledání vlastního prostoru někdy dost bolestivé. Bavila mě hlavně linie emigrantské zkušenosti a vzpomínky na dětství a dospívání. Samotný závěr, kdy vrcholí pátrání po tom, co se vlastně stalo, mi ale přišel trochu nafouknutý a místy těžko uvěřitelný. Styl je někdy intenzivní, syrový, místy ironický a jazykově energický. Některé části působí přehnaně. Přesto knihu doporučuji. Už jen kvůli atmosféře německých sídlišť, klubů a života na okraji, kterou se autorce podařilo zachytit velmi přesvědčivě.