Tokyo Story

Právě jsem dočítala knihu o jednom prapodivném japonském manželském páru (Klíč, D. Tanizaki), když Mibaf zveřejnil svůj komentář k této knize. Řekla jsem si, proč ještě chvilku v Japonsku nezůstat:-) „Jdeš pozdě,“ pronesl obyčejně Katsu s ledovým výrazem. „Jen o pár minut.“ „Když přijdeš pozdě na vlak, byť jen o pár minut, ujede ti.“ „Ty ale nejsi vlak.“ „Kde bereš tu jistotu, že na tebe budu vždycky čekat?“ Nenáročné čtení, které jsem si užila, ale na které brzy zapomenu. Byly momenty, kdy jsem se musela pousmát. Velmi předvídatelné s dějovými zvraty, které jsou typické pro romantické knihy:-) Škoda, že nebylo v textu víc japonštiny. Zajímalo by mě, jak by kniha vyzněla, kdyby ji psal japonský spisovatel. Mohla by z ní být povedená manga. A nemohla jsem si nepřipomenout bláznivý japonský seriál Nodame Cantabile. Také se v něm hraje na klavír a část děje se odehrává v Praze:-) A teď jsem dostala chuť na ramen. Japonský nemáme, ale korejských máme spoustu… (すみません, můj komentář asi nedává moc smysl.)

Ach, to bylo tak kawaii! ♥ Na knihu jsem narazila úplnou náhodou, když jsem brouzdala na eshopu a hned byla v košíku. Vzhledem k tomu, že Japonsko a celkově asijskou kulturu miluju, tak mě hned na první pohled zaujal název s krásnou obálkou a pak přišlo velké překvapení a plus, že je kniha od české autorky. Příběh je čtivý, rychle odsýpá a vyvolal ve mně snad všechny pocity - radost, pobavení, úzkost, naštvanost i smutek - takže, za mě palec nahoru! Díky tomu nebyl problém vcítit se do postav, které jsou velmi sympatické. I se mi moc líbilo prokládání děje retrospektivou v podobě Aliciných vzpomínek, které mi byly díky pražskému prostředí příjemně blízké. Jediná má výtka, kniha byla na můj vkus krátká :( :D Inu, teď po přečtení mám chuť jít se učit japonsky, našetřit na cestu a jet si najít svého Katsua/Hikarua! :D