Tlouštíci hoří rychleji

K smrti mám přes veškeré osobní zkušenosti paradoxní vztah. Teorii zvládám (jak se k mrtvým postavit) docela dobře, praxe však jde svou vlastní cestou. Pohřby zvládám také pouze teoreticky. Přitom hřbitovy samy o sobě na mě působí uklidňujícím dojmem. Ne však, když někoho pohřbívám. Dokonce i o sobě jsem si kdysi myslela, že bych neměla problém umřít. Ale když jsem se jednou dostala do stavu, kdy jsem nabyla dojmu, že asi opravdu umřu, propadla jsem hluboké panice ... A nemyslela jsem při tom na své nebohé rodiče, že můžou přijít o další dítě. Takže všechno špatně. Ono se to snadno řekne, odejdu smířený a spokojený. Obávám se, že říká ten, který sám ještě neumíral. A když jsem narazila na tuto knihu, řekla jsem si, že nějaké tak trochu odlidštěné poučení o smrti nezaškodí. Ne, k umírání tato kniha můj postoj změnit nemohla. Duchovní rozměr není jejím předmětem a dává to tušit titulek. Ani to nebyla žádná zábava. Změnila můj postoj ke smrti? Možná. Teoreticky (opět) mě kniha vybavila spoustou zajímavých informací, postupů, chování pozůstalých etc. Taky jsem např. zjistila, že existují tzv. kožojedi, a ověřila, že mrtvé tělo je zdrojem života pro mnoho tvorů, pro které se rozkládající tělo stává banketem. Kremace vlastně vůbec není špatná volba. I když ani v peci nelze zničit a v prach obrátit kosti, jak už jsem měla příležitost zjistit. A taky mi nedalo, abych nekoukla na internet, kde jsem zjistila, že v celém Česku je jedna jediná pohřební škola, a to ve Světlé nad Sázavou, zato máme mnohoset soupeřících pohřebních ústavů nabízejících různě levné a levnější a různě (ne)kvalifikované služby... Nejzajímavější na knize je sama Caitlin Doughty a její fascinace smrtí, díky čemuž popis a vyznění její pro mne poněkud obskurní profesní záliby je civilní a otevřené, ne však šokující; podle některých snad "rádoby šokující", ale snaha upoutat pozornost mi přijde vcelku přirozená. Lidí takového ražení znám spoustu. A každý má holt jiné zájmy. Docela zajímavé čtení.

Český název ve mně vyvolává rozpolcenost. Vyčítám mu lacinost, s jakou čtenáře prvoplánově láká na vtipnost a černý humor. Na druhou stranu přitáhne i ty, kteří by možná nestáli o to, čím opravdu tato knížka je. Autorka má téma „dobré smrti“ jako téma životní. Je jím zaujata natolik, že strávila delší čas prací v krematoriu, přečetla spoustu odborné literatury a absolvovala studium pohřebnictví. Během těch let si sama přehodnocovala a upřesňovala pohled nejen na umírání, ale především na nakládání s tělem po smrti (např. uvádí argumenty, proč nebalzamovat). Humor tu není shazující a smrti se vysmívající, jak se toho často dopouštíme, abychom se smrti tolik nebáli; je tu, protože je to přirozená součást života a dá se najít všude. A také – žádné povolání nejde dobře vykonávat bez smyslu pro humor a bez nadhledu. Autorka není úchylná, když dává jednoznačně najevo, jak moc ji mrtvá těla zajímají. Úchylná je naše kultura, která z komerčních i jiných důvodů vyznává kult mladého a krásného těla až do smrti – a co hůř, i po smrti. V několika otázkách kolem smrti mi Caitlin Doughty pomohla jasněji zformulovat to, nad čím jsem sama už dlouho uvažovala. Je to knížka s velkým přesahem.