!!! POZOR SPOILERY !!! Pokud tu někdo čte mé poslední komentáře, musí nutně nabýt dojmu, že jsem dogmatik a odpůrce nekanonických děl navazujících na Foglara. Chtěla bych proto předně říct, že nejsem takový škarohlíd, jak by se mohlo zdát. Ba naopak, každý následnický počin vítám a jsem za něj ráda. Jen má očekávání jsou vysoká a nároky taktéž! Knihu jsem dočetla před chvílí a smutně přiznávám, že ve mně nezanechala žádný pořádný dojem. Jak by řekl můj muž: Škoda. Mohlo to bejt dobrý Prostředí sirotčince mohlo být vykresleno mnohem tísnivěji, kromě mytí latrín ve mně nevyvolalo žádnou pořádnou emoci. V knize padne mnoho klučičích jmen, ale s výjimkou ústřední trojice se čtenář nedozví, co s nimi bylo dál. (A u Jana, Komoura i Vonta to ví celou dobu, pokud četl předlohu.) U komparsu by to nevadilo, ale u padouchů bych to čekala - co bylo dál se Zbyškem, jak byl potrestán Správce, kam se poděl Hrbáč a zda došlo k Talafousově nápravě. Vont je sice nadšen Janovým původem, ale za celou knihu se nedozvíme Tleskačovo pravé jméno, natož aby byl využit pro sjednocení Stínadel, jak si Vont maloval. Všichni kluci jsou chudí, ale sociální prvek stojí úplně stranou a autor s ním pořádně nepracuje. Sirotčinec je zprvu líčen jako vězení a líheň šikany, přesto v určitém momentu mají hrdinové tolik volnosti, aby se potulovali po Stínadlech. V těch navštíví známá místa v podobě Svatyně Uctívačů ginga či kostela svatého Jakuba, což jsem nepovažovala za Easteregg, ale přišlo mi to spíše na sílu. Žák na rozdíl od JF zasazuje děj svého příběhu do konkrétní doby. Proč? Proč zrovna na počátku 20. století do sirotčince přibylo tolik sirotků? Fungovaly by c. a k. ústavy pro osiřelé děti tak, jak je spravoval Správce? O klášter jakého řádu původně šlo a proč klášter opustil? Atmosféru předválečné Prahy jsem si dosazovala spíše sama kvůli dataci z nejrůznějších narážek (např. jméno židovského obchodníka), autor s ní záměrně nijak nepracoval a viditelná nebyla. Postavy, nejvíc patrné to bylo u Berta Komoura, mluvily spíše jako naši současníci. Což, jak píše mirek69, současníkům asi vadit nebude, ale mně, coby osobě rochňající si v autenticitě se to nelíbilo. I jména dvou hlavních stínadelských "mafiánů" mi neseděla, ačkoli uznávám, že po krátkém výzkumu jsem zjistila, že slovo ksicht bylo v té době známo a běžně se užívalo. S ohledem na dějinné i místopisné zasazení, chyběl mi v sirotčinci i nějaký německy hovořící hoch nebo větší důraz na sociální prvek. Kolik tehdy stálo pořízení fotografie? Mohl by Jan mít celé rodinné album? Závěrečný zápis je datován do roku 1917, kdy by zřejmě i hoši ze Stínadel řešili spíše válečnou situaci, ale to je jen moje domněnka. Chtěla bych vědět, jestli autor dějinné reálie promýšlel a něco si o nich zjišťoval, nebo jestli jen letopočet plácnul, aby to chronologicky sedělo k (dějově) pozdějším Rychlým šípům. Před pořízením knihy jsem si četla zdejší komentáře a měla obavy z využití známých jmen: Jan Tleskač, Robert Komour, Vojtěch Vont. Kupodivu, autorovo uchopení věci mne nakonec vůbec nepohoršilo, ani skutečnost, že z dotyčných udělal vrstevníky. Zázemí i osobní historie chlapců mohly být rozpracovány víc. Pokud se ale na knihu dívám očima Foglarovky (což je, uznávám, divné slovo, nemohu se však zvát Foglarovcem a nestydím se za to, že jsem žena), nejzásadnější výtku mám k autorství vynálezu létacího kola. Není to sice poprvé, co se setkávám s myšlenkou, že by autorem Tleskačova kola NEBYL Jan Tleskač, ale stále ji považuji na neslýchanou. Kudličkův vynález měl být navíc tajný, přesto o něm hlavnímu hrdinovi řekl Hrbáč. A v neposlední řadě - nebyl Tajemný Em mistrem zámečníkem? Autor z Tleskače udělal učně u truhláře Souhlasím s mnoha výtkami v komentářích od Isew i beníčka. Líbil se mi odstavec, kdy chlapci nahlížení do stínadelských kronik: Prosíme, dejte nám svolení, ať váš můžeme rozevřít a číst, rozkryjte všechna tajemství, ať vidíme, co je skryto mezi řádky, jaká poselství? Dejte nám dar zasvěcení. Prosíme! Nechceme jen bezcílně bloumat a plout po povrchu slov a vět, chceme se ponořit až na dno, do hlubin dávných příběhů, chceme se poučit, chceme vědět. Mám to úplně stejně. A právě proto Žákova Tleskače nezavrhuji. Jaroslav Foglar byl geniální v tom, že některé věci nechal zcela bez odpovědí, takže mohou dráždit obrazotvornost čtenářů i případných pokračovatelů, kteří o svých představách třeba napíšou knihu. Žákova představa se neslučuje s tou mojí, věřím ale, že svoje čtenáře si najde.

Souhlasím, že je to pro děti dosti náročné čtení, spíše mládež či dospělci. Každopádně ucházející pojetí Stínadel, hutná atmosféra, zajímavé, čtivé. Radost jsem měl z hlavních postav, hlavně z Vojtěcha Vonta, ten mi byl velmi sympatický coby osobnost, již z původní Foglarovy trilogie. Trošku mě rušilo při čtení to, že jsem již znal předem tragický osud Jana Tleskače i Berta Komoura, ovšem za to autor pochopitelně nemůže. I když to, že z Komoura udělal sirotka, bylo vzhledem k původnímu dílu poněkud zvláštní. Kniha je samozřejmě napsaná úplně jiným stylem, než psal Jestřáb, spíše bych ji stylově přirovnal ke knize Princ a chuďas, nicméně jsem rád za výlet formou této knihy do Foglarova světa. Ilustrace vcelku povedené, mnohem lepší než třeba v knize Zkáza Jezerní kotliny. Howgh.